Berlínská republika Angely Merkelové zápasí s nechtěnou vůdčí pozicí a potřebuje pomoc.
Foto: John MacDougall / AFP / Getty Image
V roce 1953 spisovatel Thomas Mann apeloval na studenty v Hamburku, aby usilovali ne o „německou Evropu, ale o evropské Německo“. Tato plamenná výzva byla donekonečna opakována v době německého sjednocování. Dnes máme její variantu, kterou předvídal jen málokdo: Evropské Německo v německé Evropě.
Berlínská republika Angely Merkelové je evropské Německo v tom pozitivním smyslu, který měl velký spisovatel na mysli. Je svobodné, civilizované, demokratické, se smyslem pro právní řád a sociálně i ekologicky uvědomělé. Jistě, má sice daleko k dokonalosti, ale je na tom stejně dobře jako jiné velké evropské státy a nejlépe, jak na tom kdy vůbec bylo.
Jenže kvůli krizi v eurozóně se toto evropské Německo ocitlo bez vlastní vůle v centru německé Evropy. Není pochyb o tom, že je to právě Německo, kdo určuje vývoj v eurozóně. Důvod, pro který máme fiskální dohodu 25 států EU, je ten, že Berlín ji chtěl. Zoufalí a zbídačení Řekové dělají své „domácí úkoly“, protože jim to uložili Němci. A ke všemu je to německá kancléřka, kdo dnes nabádá francouzské voliče, koho mají volit v prezidentských volbách, tedy Sarkozyho. Každý říká, že Evropu vede „Merkozy“, ale ve skutečnosti je to spíše „Merkelzy“.
Nezamýšlené důsledky
Německo o toto vůdcovství nestálo. Jeho současná situace je spíše klasickou ilustrací zákona o nezamýšlených důsledcích. Němečtí lídři od Helmuta Schmidta po Helmuta Kohla sice uvažovali o evropském projektu monetární unie, ale byla to Francie Françoise Mitterranda, která do ní Německo dotlačila. Historikové se můžou přít o to, jak hluboká je souvislost mezi Maastrichtskou smlouvou a francouzskou podporou německému sjednocení, ale dvě věci jsou zřejmé. Na obou březích Rýna byl souhlas s tím, že smlouva je důležitým poutem sjednoceného Německa s čím dál více se sjednocující Evropou, v níž měla Francie nadále hrát významnou roli. A mnoho Němců chápalo, že zřeknutí se německé marky je ekonomickou cenou za větší politické dobro.
Dvacet let po Maastrichtu vidíme, že se stal opak. Euro je velkým ekonomickým dobrem pro Německo, ale politicky je to právě monetární unie, která posadila Německo do sedadla pro řidiče a Francii zůstalo místo pro spolujezdce.
Zatím Německo se jeví být spíše neochotným, nervózním a nepříliš schopným řidičem. Příčin je mnoho. Na prvním místě je ona neochota sedět za volantem. Pak je tady podezření, že každý v autě od vás chce, aby řidič platil i benzin, stravu a možná také hotel. V panelové debatě na bezpečnostní konferenci v Mnichově před dvěma týdny jsem já i šéf Světové banky Robert Zoellick navrhovali různými slovy v podstatě totéž: že Německo by mělo ukázat více vůdcovství. Německý ministr obrany Thomas de Maizière odpověděl, že toto anglosaské volání po německém vůdcovství obvykle znamená „ani ne tak vůdcovství jako peníze“. Mýlí se sice, nicméně jeho názor sdílí mnoho Němců.
Pak je tady ten nešťastný pocit, že budou proklínáni tak jako tak: když vůdcovství přijmou i když ho odmítnou. Strašlivá minulost, která vedla Manna k jeho apelu, hraje stále svou roli. Když Německo navrhlo, aby na řecké snižování dluhů dohlížel komisař, hned dostalo hanlivou nálepku Gauleiter. Navíc, německé elity nejsou zvyklé hrát v Evropě vůdčí roli, na rozdíl od francouzských, pro něž je tato role největším potěšením. Francouzi chtějí, ale nemůžou, Němci můžou, ale nechtějí.
No a nakonec, je tady věčné dilema mezi německou velikostí a malostí: „příliš velké pro Evropu, příliš malé pro svět“, říkal Henry Kissinger. I kdyby byly německé elity jakkoli sebevědomé a obratné, dokonce i bez zátěže z let 1914–1945, měly by to v této poloze malého velkého státu těžké.
Pomoc od přátel
Proto je potřeba udělat dvě věci. Zaprvé, Němci by si měli znovu přečíst Mannův projev a pochopit jak historickou dimenzi současné výzvy, tak si i vzpomenout na svůj tehdejší intelektuální a morální majestát. Neboť Mannovo krásně formulované poselství mladým Němcům v roce 1953 by se dnes vešlo do tří amerických slov: „Yes, we can.“
Zadruhé, potřebují pomoc svých přátel. Neměli by v tom totiž zůstat sami. Můžeme se vysmívat Sarkozyho šaškárnám v sedadle spolujezdce (Ne, ne drahoušku! Vpravo, vpravo!), ale on má pravdu. Hloupost, s jakou David Cameron usadil Velkou Británii v evropském autě na zadní sedadlo, ne-li na místo vyhrazené pro psy, nelze v těchto kritických časech slovy ani popsat. Právě minulý týden Merkelová opět zdůraznila, jak rádo by Německo vidělo svého partnera ze severu v evropském jádru.
Tehdy v roce 1953 dělala Británie, co mohla, aby pomohla Německu povstat z ruin. Bylo by velmi krátkozraké a hloupé, kdyby dnes Británie ponechala Německo svému osudu právě v době, kdy hledá svou vlastní rozhodující roli v Evropě – roli, kterou nechtělo, roli, pro kterou není dobře vybaveno a v níž potřebuje pomoc každé ruky.
Text vyšiel v denníku The Guardian, v českom preklade v týždenníku Respekt.
