Voda zaplavila tento týden východní Slovensko (zahynuli už dva lidé), téměř přesně k desetiletému výročí tragédie v romské vesnici Jarovnice. 20. června roku 1998 se v rozbouřených vodách potoku Svinia během několika minut utopilo 58 lidí, zejména dětí, které si právě hrály na břehu.
Stát od té doby sice investoval do ochrany proti povodním miliardy korun, ale – přesně jako v Česku – vítězí spíše betonářská lobby než ekologičtí vizionáři, kteří tvrdí, že přebytek vody má pohltit zdravá půda a lesy, ne přehrady a betonové tobogány.
Dnešní řádění tisícileté vody v některých slovenských vesnicích je však slabým odvarem řádění politiky – přesněji ministra životního prostředí Jaroslava Izáka. Ten se už proslavil svou záští vůči přírodě například díky útoku – naštěstí neúspěšnému – na slovenské medvědy nebo tím, že schválil jedovatý postřik pesticidů na lesy v Nízkých Tatrách. Jeho hvězdná chvíle ale přišla tento týden a s velkou vodou ho pojí prazvláštní okolnost svědčící o jeho prozíravosti, o níž bude řeč za okamžik.
Slovenský deník Pravda napsal, že ministerstvo životního prostředí velkoryse platilo nákup slunečních kolektorů a jiných hrátek pro ekologické bydlení stranickým příznivcům ministra Izáka. Premiér Robert Fico rychle pochopil, že jeho voliče rozčílí mnohem víc, když jeho vláda rozdává miliony soukromníkům, než když nalévá miliardy do různých politicky spřízněných firem – a prohlásil, že ministra Izáka odvolá z funkce.
Možná to však premiér Fico tentokrát přehnal a měl ministra naopak pochválit za téměř nadpřirozenou intuici. Ministr Izák totiž nejenže osvícen? financoval sluneční kolektory vybraným jednotlivcům, ale dvěma miliony korun dotoval vydání knihy legend o slovenských vodnících a podobnou sumu dal na projekt, který má na Slovensku zkoumat, kde všude se ještě vyskytují vodní víly. Teď už všichni víme, kde je hledat: na východním Slovensku.
Text vyšiel na webovej stránke časopisu Respekt.