Známými městy prochází člověk po paměti a mnohdy je to škoda. Málokdy nás napadne věnovat pozornost sochám, které v evropských městech často odlišují jedno náměstí od druhého.
Už si nepamatuji, kdy jsem se naposledy u nějaké zastavil. Proč tady asi jsem? – ptají se přitom němým pohledem. Budapešť je krásných soch plná, patří to jaksi k její atmosféře – to je asi tak jediné, co mě napadá. A pak to, že jsem se kdysi měl s někým sejít u Petőfiho, ale přišel jsem pozdě.
Kdo jsem? Nepovím
Zrovna takový Sándor Petőfi je ale tak slavný, že jsou po něm pojmenována nejen náměstí, ale i jeden z budapešťských mostů přes Dunaj a také řada institucí – například Památník národního písemnictví (PIM), v němž byla v těchto dnech otevřena výstava pokoušející se tohoto poněkud profláknutého básníka a kultovní postavu revolučního roku 1848 nově představit. Název výstavy Kdo jsem – Nepovím odkazuje na báseň, kterou autor napsal v Bratislavě roku 1843, a zároveň naráží na básnikův komplikovaný život, záhadnou smrt i na legendy, které spoluutvářejí jeho obraz.
Výstava ukazuje, jak si tento romantik vědomě budoval vlastní image. Stylizoval se do náruživého pijáka, přestože byt téměř abstinentem. Zanechal po sobě nejen dílo, ale módní prvek zvaný Petőfiho límec, který byl zvěčněn i na jeho degaurrotypickém portrétu. Byl prvním mezi moderními klasiky, jež se dokázal uměním uživit spoléhaje se pouze na popularitu – už za jeho života se jeho básně zpívaly jako lidové. Výstava ovšem odkrývá i pochyby, s nimiž se básník s maskou romantického barda potýkal, a poukazuje na to, jak radikálně oživil maďarskou moderní poezii.
Přestože básník procestoval s kočovnou divadelní společností celou Karpatskou kotlinu, a navíc jej několikrát vyloučili z gymnázia, a studoval tedy na nejrůznějších školách po celé zemi, jsou jeho sochy a pamětní desky roztroušené všude možně.
Hrdina bez hrobu
Maďarský bard se narodil jako Alexandr Petrovič srbskému řezníkovi a slovenské matce Marii rozené Hrúzové. Zdaleka není vítán vždy a všude. Například v podkarpatském městečku Berehovo, kde kdysi přespal v hotelu, mu byla roku 1987 postavena bronzová socha, které někdo roku 1991 rozbil hlavu. Bratislavané zas přemístili jeho sochu rovnou na hřbitov. Petőfi ovšem nikde hrob nemá.
Polský spisovatel Andrzej Stasiuk píše o své zálibe v hledání hrobů karpatských lidových hrdinů, jako byl třeba Jánošík. Zajímaly ho postavy, které se podle lidových legend skrývaly před zákonem. Žádný hrob ale nenašel, ti hrdinové totiž nikdy nezemřeli, v legendách a pověstech jsou stále mezi námi. Přiřadil se k nim i Petőfi, rozbuška a vlajková loď maďarské revoluce 1848, k jehož slávě přispěla i hrdinská smrt v mladém věku 26 let v bitvě, v níž vojska ruského cara rozdrtila maďarské povstalce.
Přesto se dodnes najdou pošetilci, kteří by básníka chtěli z těžce vykoupeného postavení hrdiny padnuvšího v boji za spravedlnost sesadit – jsou přesvědčeni, že nezemřel, jen padl do zajetí a na Sibiři založil novou rodinu. Například jeden maďarských výrobce spalovacích kotlů investuje v současné dobé celé jmění do hledání Petőfiho hrobu a domnívá se, že hrob i potomky najde v sibiřském městě Barguzin.
Zneužit stalinismem
Básníka romantického vzletu do češtiny překládal Neruda i Vrchlický, podle jeho basní veršovali v 19. století i čeští sociálnědemokratičtí veršotepci. Jeho výzva Pověste krále nebyla populární v období královského místodržícího admirála Hortyho, o to vice však básníka využil stalinský režim – vydával jej za nositele lidovosti.
I tyto proměny sleduje právě otevřená výstava v Petőfiho literárním muzeu, sídlícím v Károlyho paláci v samém centru Pešti. Vedle četných příležitostných výstav a kulturních akcí, které museum pořádá, bude tato instalace otevřena až do roku 2016.