Slovenský úraz / Komentár

Pád vlády Ivety Radičové odkryl několik přehlížených jevů.

Iveta Radičová. Photo: Petr Josek / Reuters

V Evropě už ekonomická krize vyvolala pád několika vlád, ale příběh té slovenské, vedené Ivetou Radičovou, je unikátní: minulé úterý totiž nepadla kvůli nepopulárním reformám či úsporným opatřením, jako třeba portugalská, ale kvůli ryze ideologickému sporu o budoucnost Evropy. Pro slovenskou společnost, která – soudě podle záplavy reakcí na sociálních sítích – nevěřícně sledovala bouři v parlamentě, to byla dramatická lekce o vichrech, jež lomcují Evropou a světem. Pro Evropu a svět to byla naopak ponurá zpráva o tom, jak křehká je evropská stavba stojící na pilířích národních států.

Klíčení radikálů

Události minulého týdne na Slovensku obnažily několik jevů, jež byly dosud před zraky většiny společnosti ukryty. Slovenský údiv nad pádem vlády, který jen málokdo očekával, svědčí o tom, jak málo si společnost uvědomovala, že dění v Evropě se jí bytostně dotýká. Teď už to ví.

Tvrdošíjnost, s níž koaliční strana Svoboda a solidarita (SaS) Richarda Sulíka odmítla hlasovat pro rozšíření záchranného fondu eurozóny (tzv. eurovalu) i za cenu pádu vlády, vypovídá zase o tom, že na Slovensku se zrodila krajně pravicová protievropská strana, která mluví o eurovalu jako o bruselském „podvodu“, „cestě k socialismu“ a „do nevolnictví“. Skutečnou novinkou však je, že tato radiální pravice vyrostla – na rozdíl třeba od nacionalistické Slovenské národní strany Jána Sloty – z tzv. reformních kruhů. Tento jev byl až dosud přehlížen především tou částí společnosti, jež sebe sama vnímala naopak jako hráz proti krajní pravici či levici, kterou v jejích očích reprezentovali zejména Vladimír Mečiar, Robert Fico a Slota, ne však Sulík.

Z toho vyplývá obnažení třetího jevu, jenž dlouho zůstával společenským tabu, protože by narušil mýtus o moderních slovenských dějinách. Ty byly interpretovány jako souboj dobra a zla, jako souboj demokratické pravice s autoritářskými nacionalisty a levicí. Tento mýtus byl vážně zpochybněn právě díky Sulíkovi a vzápětí druhým – opravným – hlasováním o eurovalu, kdy se spojily tři pravicové strany a levicový Smer Roberta Fica (a další podobná hlasování budou následovat). Zdá se tedy, že nová dělicí čára slovenské politiky nepůjde ve stopách starého mýtu, ale bude se kreslit podle vztahu k Evropě.

Ukáže se to možná už velice brzy, neboť Slovensko bude mít 10. března 2012 předčasné volby a analytici začali vážně uvažovat o tom, že v příští vládě se ocitne Smer s některými ze stran současné pravice, zatímco Sulík a Slota zůstanou v koutě pro nechtěné radikály.

Radičové vývoj

Jakkoli překvapivé se můžou jevit události minulého týdne, jsou ve skutečnosti logickým důsledkem vývoje ve vládě Ivety Radičové. Ta spojila hlasování o eurovalu s důvěrou kabinetu, protože během roční stáže ve funkci premiérky pochopila vážnost situace v Evropě a marnost svého postavení s protievropským Sulíkem v zádech. Není však bez viny, protože ona sama se ještě před rokem vůči Bruselu tvrdě vymezovala, když se Slovensko v rámci eurozóny odmítlo podílet na půjčce Řecku. Sytila tím protievropské sentimenty ve společnosti a Sulík mohl mít právem pocit, že je na jeho straně. Proto ji také obvinil z převlékání kabátů. Její emotivní projev v parlamentu minulé úterý, kdy najednou mluvila o tom, že „nadnárodní řešení jsou dobrá i pro Slovensko“ a že „vláda, která nevnímá evropské dění, si nezaslouží vládnout“, přišel pozdě.

Cenou za nepochopení „evropského dění“ je tedy pád vlády, jejíž ambice modernizovat zemi nebyly malé. Z plánovaných reforem zbyly cáry, největší a už téměř hotová daňová reforma zůstala jen na papíře, státní rozpočet je nejistý. Nicméně za těch patnáct měsíců se i díky tlaku samotné Radičové koalici podařilo prosadit několik významných změn ve prospěch boje proti korupci, veřejné finance udržet pod kontrolou a zklidnit rozjitřené vztahy s maďarskou menšinou.

Patnáct minut slávy

Do dějin se ovšem tato vláda zapíše úplně jinak: ještě nikdy nebylo Slovensko na titulní stránce tolika světových médií. Vzpoura proti evropskému řádu, byť trvala jen dva dny, se stala symbolickým důkazem slabosti celé EU, kde i ten z nejmenších a nejchudších členů může zablokovat pracně vyjednanou dohodu téměř absolutní většiny.

Jistě, byl tady už případ irského odmítnutí Lisabonské smlouvy a české otálení s podpisem prezidenta, ale to vše bylo v době, kdy byla krize zatím jen na obzoru a čas nehrál zdaleka tak klíčovou roli. Dnes, kdy hlavním problémem EU a eurozóny zvláště je skutečnost, že krize se vyvíjí rychleji, než ji politici vůbec stačí reflektovat, natož na ni reagovat, je podmínka akceschopnosti životně důležitá.

Proto také šéf Evropské komise José Barroso začal po slovenském fiasku otevřeně naléhat na zavedení principu, podle něhož by rozhodovala většina států, nebyl by tedy nutný souhlas všech. Pokud by Barrosův návrh prošel, pro slovenské politiky by to byl nechtěný – a trpký – důsledek onoho úterý, které vejde do slovenských dějin jako velký zlom.

Text vyšiel v týždenníku Respekt.