Věci jsou prý nejkrásnější v podvečer, kdy světlo je ztlumeno, barvy nejsou tak ostré a tvary nabyly větší plastičnosti. Podobně dalo by se říci, že osobnost je „nejplastičtější“ a nejpravdivější „v podvečer“. V tom čase, kdy zvolna odstupuje od hektické činnosti, zpomaluje se a přemítavě se ohlíží do minulosti na své dílo a životaběh. V tom čase, do něhož teď vstupuje 75. narozeninami Václav Havel.
Když Václav Havel nastupoval na Pražský hrad, vyjadřovali jeho přátelé obavy, zda v něm politik a státník nezničí tvůrce a člověka. Jan Koblasa vytvořil kamennou plastiku s názvem Velká oběť, výslovně míněnou jako alegorie osudu Václava Havla: Havlovo prezidentství je ziskem pro národ – ale ztrátou pro něho samého, pro jeho přátele a pro tvorbu.
Maďarský spisovatel Péter Esterházy, odedávný milovník české kultury a Havlův podpůrce v dobách pronásledování, napsal do knihy Báječný život rybičky pasáž Dva Havlové, vyjadřující přání, aby Václav Havel z Hradu co nejdříve odešel, než ho tato zkušenost vnitřně zničí: „Dejme tomu, že bych byl nepřítelem Václava Havla, jenž právě –
jak dobře víme – pojídá trpký prezidentský chlebíček, takže bych mu přál, aby ještě dlouhá léta panoval všem Čechům a Slovákům. Jenže já nejsem jeho nepřítelem, a proto mu spíš přeji, aby se dostal zpátky tam, odkud vzešel, tedy zpět za svůj psací stůl.“
Permanentně podezřelý
Havel na počátku své prezidentské éry tušil rizika, která ho čekají – jednak ztráta soudnosti, jednak ztráta tvořivosti. Ztrátě soudnosti se bránil introspekcí a ironií, které dával i veřejně najevo a učinil z nich součást své sebeprezentace. V projevu při převzetí čestného doktorátu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě v dubnu 1990 vyvrcholil svou řeč o lásce k Franzi Kafkovi „kafkovským“ vyznáním, že „kdesi v nejskrytějším podhoubí mé bytosti je trvalá pochybnost o sobě samém a svém právu vykonávat svou funkci. Jsem člověk, který by se vůbec nedivil, kdyby ho uprostřed prezidentské práce předvolali či předvedli k obskurnímu tribunálu anebo odvedli rovnou do lomu.“
Když pak „předvolání“ nepřicházelo a když se v prezidentském úřadě začal naopak „usazovat“, vyslovil Havel v květnu 1991 při převzetí Sonningovy ceny hrozící proměnu jiného druhu. Popsal své obavné pozorování, jak se z něj poznenáhlu stává člověk výhod, který si všechna privilegia omlouvá svým mimořádným, „nadosobním“ úkolem, k němuž je nikoliv ze své vůle povolán: „Kde končí zájem vlasti a začíná radost z univerzální protekce? Známe a jsme vůbec schopni rozpoznat okamžik, kdy nám přestává jít o zájem země, jemuž se obětujeme tím, že tolerujeme své výhody, a začíná nám jít o naše výhody, které omlouváme zájmem země? Přiznám se, že je třeba vysokého stupně sebereflexe a kritického odstupu od sebe sama, aby člověk u moci, byť to myslel původně sebelépe, tento okamžik uměl rozpoznat. Já sám, který vedu trvalý a dost neúspěšný zápas s výhodami, jimž se těším, bych si netroufal o sobě říci, že takový okamžik umím vždy a bezpečně rozpoznat.“ V tomtéž projevu Havel vyslovil větu, která by měla sloužit jako věčné memento pro všechny, kdo se podílejí na moci jakéhokoliv stupně a podoby: „Jsa u moci, jsem si permanentně podezřelý.“
Pokud pak jde o ztrátu tvořivosti – v prvních letech Havlova prezidentství se zdálo, že obavy jeho přátel jsou liché. Havel prokazoval mimořádnou nápaditost, čerstvost, vitalitu i vtip. Vtěloval je sice prvotně do „mimotextových“ prezidentských aktivit či do textů příležitostných, ale i takto, jen jakoby mimochodem, vznikly texty natolik kvalitní jako Letní přemítání či Medaile svobody; jako řeč na Hebrejské univerzitě; jako právě projev při přebírání Sonningovy ceny; jako dva kratičké, leč brilantní projevy při první papežově návštěvě či jako první ročníky Hovorů z Lán.
Havel v prvních prezidentských letech čerpal z toho, co ve své intelektuální, duchovní i lidské zkušenosti nastřádal za několik desetiletí „skrytého života“. Za několik desetiletí obcování s mysliteli jako Josef Šafařík, Ivan M. Havel či Zdeněk Neubauer, s duchovními osobnostmi jako Jiří Němec, Ladislav Hejdánek či Tomáš Halík, s „tvrdými chlapy“ v oponování nespravedlnosti jako Ivan Martin Jirous, Petr Uhl či Václav Benda. Nakonec ale Václava Havla přece jen dostihlo, co jej dříve či později dostihnout muselo: myšlenková a tvůrčí únava.
Důvodů byla přehršel: Vyčerpání nastřádaného mentálního kapitálu. Příliš mnoho energie, kterou musel věnovat zákrutům praktické politiky. Opakující se neúspěchy Havlem podporovaných uskupení. Vyčerpávající nemoci s dlouhotrvajícími narkózami. Šok z mediálního útoku na sebe a svou novou ženu. Sám masivní vpád nové ženy do jeho života – ženy, která byla výrazně mladší, pocházela ze zcela odlišného kulturního prostředí (v době, kdy on byl disidentem, ona byla masově oblíbenou filmovou a televizní herečkou) a neměla žádný vztah k jeho disidentské minulosti a disidentským přátelům. Pozvolné oddalování od většiny starých přátel z disentu nebo z prvních hradních let – pro jejich angažmá daleko od Havlových kruhů, pro rozkoly v politických názorech, pro osobní spory s Havlovou novou ženou či prostě pro jejich odcházení na odpočinek a na věčnost. Tlačenice pochlebníků a lokajů, hledících zaplnit místa starých přátel a nabízejících místo přátelské a ovšem i kritické zpětné vazby jen své neutuchající „Ano, pane prezidente“ a „Jak si přejete, pane prezidente“. A kromě dalšího – prostě dlouhé, příliš dlouhé trvání prezidentské služby: od sklonku roku 1989, s přestávkou na podzim 1992, až do počátku roku 2003.
Menší omyl dějin
V únoru roku 2003 odcházel Václav Havel z Pražského Hradu za potlesku veřejnosti i médií, pro které tato událost znamenala zatroubení ke konci beztak doznívajícího protihavlovského tažení. Odcházel ovšem jako muž, který v úřadě vydal ze sebe vše, co v něm předtím bylo živého a originálního, tvořivého a veselého, a který takto do písmene naplnil to, co mu předpověděl dávný přítel Koblasa: svou Velkou oběť. Osoba, která nese „prsten moci“ příliš dlouho, je prostě s postupem času nevyhnutelně poškozena. Otázkou není, „jestli“ – ale „nakolik“. Nějakou dobu se zdálo, že toto sebevydání a sebevyčerpání, vyprahnutí a poškození bylo úplné a konečné. Po odchodu z Hradu Havel jako by zmizel z veřejné scény. Za léta 2003 – 2005 byl do dodatečného svazku jeho Spisů (2007) zařazen pouhý tucet projevů, většinou jen krátkých, příležitostných a sebevariačních.
Posléze se však ukázalo, že tato první postprezidentská léta Václav Havel využil nejen k oddechování po třináctiletém maratonu, ale také k nabírání sil pro novou tvorbu. Roku 2006 vydal vzpomínkově dokumentární knihu Prosím stručně a roku 2007 hru Odcházení. V těchto dvou knihách se veřejnosti zjevil „Havel podvečerní“.
V Prosím stručně se prolínají tři žánrové linie. Rozhovor s novinářem Karlem Hvížďalou, odehrávající se dvacet let po Dálkovém výslechu, jež Havla poprvé soustavně představil Čechům a světu. Koláž z drobných každodenních pokynů pro pracovníky Hradu. A Havlovy vlastní meditace nad časem a sebou samým. Pro duchovní portrét Václava Havla jsou přitom rozhodující právě tyto nové reflexe starých intelektuálních motivů.
Jedním motivem je roztrpčení z jevu, jemuž Havel ve stopách Václava Černého říká „čecháčkovství“, tedy na onen omezený provinciální nacionalismus, zcela protikladný Havlově představě o české společnosti. Největší stesk na čecháčkovství je obsažen v reflexích posledních let prezidentství: „Starej se sám o sebe, nepleť se do cizích věcí, přikrč se a přihrb (…) ty světové vichry se nám přeženou nad hlavou a pak si budeme dál vrtat na našem dvorečku.“ „Čecháčkovství se stupňuje tak, jak se neblaze homogenizuje česká společnost. Zmizeli z ní postupně Židé, Němci, buržoazie i Slováci: „Kdo bude na řadě příště? Romové? Homosexuálové? cizinci vůbec? a kdo tu zbude? Nejde jen o to, že takové postoje nebo dokonce taková politika jsou nemravné, jde i o to, že jsou sebevražedné.“ Za protipříklad Havlovi slouží společnost americká – společnost mnohotvárná, otevřená, a přitom spontánně vlastenecká.
Druhým motivem je údiv nad vlastním osudem a nad vlastní světovou slávou – nad rolí, kterou Václav Havel v dějinách sehrál. Právě tento údiv, toto krčení rameny, je svědectvím, že se ani po třinácti letech prezidentství zcela nenaplnily ony počáteční obavy přátel ze ztráty jeho soudnosti. „Nejen Američané a jiní cizinci mne považují za jakéhosi pohádkového prince nebo aspoň hlavní postavu pohádkové story, ale cosi naprosto neuvěřitelného na svém osudu si čas od času uvědomuji i já. A trochu přestávám svůj osud chápat, ba připadám si jako takový menší omyl dějin. Jak se to vůbec mohlo stát, že já – aprávě já – jsem se ocitl v samém středu tak důležitého dění (…) ?“ Ve světle tohoto na odiv stavěného nechápání pak jasněji vyvstává smysl oněch groteskních poznámek pro hradní pracovníky: Celá prezidentská éra nesla – kromě jiných rysů – rovněž rys absurdní komedie.
Třetím motivem je reflexe únavy tváří v tvář vnějším požadavkům i vnitřním chorobám a bezmoci vůči novým a novým prvkům technické civilizace.
Útěky a odcházení
Reakcí na únavu a bezmoc je útěk, který se děje v trojkroku: útěk do Ameriky – útěk na Hrádeček – útěk i v rámci Hrádečku z pracovny do ještě intimnějšího prostoru, do kuchyně.
Od útěku už je jen krok ke čtvrtému motivu – motivu odcházení, smrti a toho, co bude po ní: „Snažím se být trvale připraven na poslední soud. Na soud, kterému nezůstane nic utajeno. (…) Předpokládám zřejmě, že nejvyšší soudce je pedant jako já. (…) Bytí má zkrátka paměť.“ Po Dopisech Olze je Prosím stručně druhou nejsilnější „duchovní“ knihou Václava Havla. Ne proto, že by nabízela stejně soustředěný výklad autorových filosofických a náboženských názorů. Proto však, že je knihou stejně osobní a existenciální. Proto, že zatímco v Dopisech Olze řekl své hlavní slovo o světě a o sobě „Havel polední“ – v Prosím stručně řekl své hlavní slovo „Havel podvečerní“.
Vzápětí však „Havel podvečerní“ dodal ještě jedno slovo: hru Odcházení. A jestliže v Prosím stručně prezentoval sebe sama jako muže znaveného a vyčerpaného, ale vnitřně svobodného a smířeného – v Odcházení představil pravý opak: státníka intelektuálně vyprázdněného, proháněného dominantní partnerkou, nesmířeného s porážkou od svého dravějšího politického rivala, vždy chtivého nových záletů s půvabnými ctitelkami, vždy znovu obelhávaného bulvárními médii – a při tom všem stále vedoucího vznešené řeči o službě a o člověku… Není žádných pochyb, že navzdory groteskní stylizaci (a navzdory matoucím výrokům pro média, že tomu tak není) „kancléř Rieger“ JE Václav Havel, „Irena“ JE Dagmar Havlová, „Vlastík Klein“ JE Václav Klaus a i další postavy mají své reálné předobrazy.
Není o tom žádných pochyb již proto, že Václav Havel už od sklonku šedesátých let vkládal svoji osobní zkušenost do svých her – že JE v nějaké míře Vaňkem z Audience, Kopřivou z Larga desolata či Foustkou z Pokoušení. Ostatně i v Prosím stručně sám píše, že mu hry sloužily jako jakási projekce sebe sama, jako náhrada za deník: „Celý život jsem toužil napsat nějaký totálně upřímný a drsný deník, něco ve stylu (…) svých zesnulých přátel Jana Zábrany a Pavla Juráčka. Přátelili jsme se opravdu hodně a já netušil, že si píšou po léta podrobný a maximálně upřímný deník! Možná je to to nejlepší, co napsali. Já jsem nic takového nedokázal a vždycky jsem se raději skrýval za postavami svých her. Zřejmě to naráželo na mou stydlivost.“
Život po životě
Jak se srovnávají dva tak dokonale protikladné autoportréty – ten „pozitivní“ v Prosím stručně, a ten „negativní“, karikaturní, v Odcházení? Velmi dobře – a velmi v tradici Havlova díla a myšlení. V něm se přece jas- ně rýsují dvě základní linie – jedna „synteti- zující“, která začíná mladistvými texty z období Šestatřicátníků a pokračuje pak až Dopisy Olze a prezidentskými projevy, a druhá „analyzující“ až „destruující“, která začíná absurdními hrami šedesátých let a pokračuje rozbory normalizační situace v letech sedm- desátých. Obě linie docházejí zde svého završení. A navíc – k dvojjedinosti jeho díla patří i schopnost zkarikovat do podoby groteskního šklebu přesně ty myšlenky, motivy a věty, které autor sám o něco dříve – nebo dokonce i současně! – podával v poloze vážné. V Odcházení se Havel pošklebuje oné důstojné a meditativní rezignaci doslouživšího státníka v Prosím stručně.
Odcházení sice neobsahuje žádné explicitní reflexe intelektuálních témat. V duchovním portrétu Václava Havla však má své důležité místo. Neboť, tím, že předvedl, jak oblbující je účast na moci; tím, že zobrazil tak jedovatě a sarkasticky sebe, svou ženu a další osoby ze své blízkosti; tím, že na sám konec hry nechal zaznít jeden z emblematických výroků „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“ – tím prokázal, že si přes celou prezidentskou éru udržel identitu, schopnost sebereflexe a sebevýsměchu.
Prosím stručně a Odcházení představují tedy Havlovu dvojjedinou intelektuální závěť. I po nich pokračuje jeho fyzický život. Dokonce se svým způsobem znovu zintenzivňuje jeho život společenský. Avšak, v intelektuálním smyslu je to již „život po životě“ – život po faktickém uzavření tvůrčího díla či přinejmenším díla textového.
Václav Havel zažívá jakýsi návrat na společenské výsluní. Je to ovšem návrat velmi specifický: Z aktivního, samorostlého a ne- konvenčního politika se proměňuje ve více-méně nekonfliktní celebritu. Je vyznamenáván dalšími literárními i jinými cenami. Je žádán k většímu lesku nejrůznějších veřejných či soukromých akcí. Je i bulvárními médii „přijat na milost“. Je mu „promíjena“ i jeho poslední „konfliktní“ aktivita, totiž občasné zastávání se disidentů napříč světem, neboť to se českého světa reálně příliš nedotýká. Je jakousi ikonou sebe sama – žijícím obrazem Václava Havla.
K postupné sebeikonizaci Václav Havel sám přispívá tím, že v této fázi života věnuje energii spíše popkulturním aktivitám. Což odpovídá i kulturnímu zázemí jeho manželky Dagmar, jejíž vliv je v této životní etapě velmi markantní. Leč, Václav Havel by nemohl v popkultuře a v onom užívání si pozice „celebrity mezi celebritami“ nalézt takové zalíbení, kdyby tato struna rovněž nebyla přítomna v jeho osobnosti: Kdyby ji neměl v sobě zakódovánu jakožto duchovní dědictví strýce Miloše.
Tvář a škleb
Jaké jsou tedy kontury Havlovy duchovní tváře? Je to tvář celistvá – a přitom plná niterných protikladů. Je to tvář ve své podstatě nepohnutá – a přitom mnohokrát proměněná vtisky rozmanitých vlivů. Je to tvář vítěze – a přitom tvář fatálně zraněného.
Tvář celistvá: Základní duchovní a intelektuální orientace Václava Havla zůstala vždy tatáž – ta, kterou zdědil od svých předků. To znamená orientace osvícensko-zednářská a masarykovsko-unitářská, vnímající všechny vnější společenské aktivity v kontextu širšího nadosobního – chceme-li, božského – řádu, odmítající však tento řád blíže pojmenovat, natož identifikovat s jakoukoliv církevní tradicí.
Tvář plná vnitřních protikladů: Součástí zděděného duchovního světa Václava Havla je i veskrze „neduchovní“ tradice jeho strýce Miloše, tradice bohémská, hédonistická a klaunská. Tyto dvě linie, otcovská a strýcovská, budou po celý život spolupůsobit v myšlení a činech Václava Havla. V prezidentské roli Havel pronáší masarykovsky filosofující projevy – ale na Hrad angažuje Bořka Šípka. V postprezidentském období vydá v Prosím stručně vážné svědectví o svém „podvečeru“ – a následně vrhá poslední síly do pomíjivých pop-kulturních akcí s celebritami. Ta i ona poloha je v něm stejně pravá, stejně autentická.
Tvář ve své podstatě nepohnutá: Václav Havel zaujal už v jinošském věku mezi Šestatřicátníky polohu organizátora a moderátora, „toho, jenž stojí uprostřed“, kdo umožňuje komunikaci mezi zastánci nejrůznějších poetik i světonázorů. Tuto roli pak hrál na různých spisovatelských fórech během šedesátých let, snažil se ji hrát ve Tváři (kde však poprvé narazil na nepřijetí své osoby v takové roli), o to úspěšněji ji však hrál v Chartě. Po Sametové revoluci se tuto roli odhodlal hrát vzhledem k celému národu – a přinejmenším nějakou dobu byl v této roli skutečně akceptován. Poslední, už spíše jen ceremoniální podobou téže role byla pak úloha hostitele Fora 2000. Nutnou součástí této role je ovšem neustálá opatrnost na příliš zřetelné přihlašování k jakémukoliv konkrétnímu ideovému směru, neustálé zdůrazňování otevřenosti vůči všem.
Tvář mnohokrát proměněná vtisky rozmanitých vlivů: Nelze trvale stát uprostřed křížící se výměny názorů a zůstat jimi zcela nedotčen. Jeden zásadní vliv znamenalo obcování s křesťansky orientovanými osobnostmi. Už ve skupině Šestatřicátníků se v Havlově blízkosti vyskytovaly osobnosti, jejichž duchovní směřování se napojovalo na katolickou tradici. To se opakovalo ve Tváři, v Chartě i v undergroundu, což Havla přivedlo jednak do těsné blízkosti křesťanství, jednak k relativně největší hloubce a systematičnosti v jeho filosofování. Jelikož však prezidentské období trvalo příliš dlouho a Havel neměl čas ani sílu k novému studiu – od křesťanství se zase tiše vzdálil a jeho výroky o duchovních tématech se postupně znovu začaly omezovat na formální masarykovské, deistické proklamace.
Tak, jako se v jeho myšlení odehrává (ře- čeno pro změnu metaforou Tolkienovou) velká „cesta ke křesťanství a zase zpátky“ – odehrává se v jeho tvorbě velká „cesta od pozitivní vize ke karikaturnímu šklebu a zase zpátky“. Sklon ke šklebu však přitom nikdy z Havlovy tváře nezmizel – jak prokázalo ve finále jeho tvorby Odcházení. Havel je beze vší pochyby původním uměleckým tvůrcem – ale stejně je beze vší pochyby a bez vší hany tvárným, recipientem všemožných stylů a směrů, poetik a myšlenek, s nimiž se potkává ve své době a ve svém prostředí. Ba, dalo by se říci, že původnost a originalita jeho tvorby tkví právě v nadání všechny tyto vlivy přijímat, reflektovat, transformovat, počešťovat, havlizovat a předávat dále.
Tvář vítěze: Václav Havel se již za života proměnil v český mýtus. Neboť, co je mýtus? Vyprávění, které spojuje. Příběh, který si komunita vypráví a skrze něj rozumí svým dějinám a mentalitě. „Českými mýty“ jsou příběhy praotce Čecha, svatého knížete Václava, reformátora Jana Husa i prvního prezidenta T. G. Masaryka, ale i křivé zrcadlo češství – příběh „dobrého vojáka“ Josefa Švejka. Příběh Václava Havla se řadí po jejich bok. Na rozdíl od velké části příběhů, které si Češi vyprávějí jen sami o sobě – tento příběh si o Češích vypráví i svět.
Tvář fatálně zraněného: K „českým mýtům“ téměř nutně patří nějaká forma ztroskotání. Václav Havel nejen že si užil veřejné skandalizace v době komunismu – nýbrž i jako prezident se stal terčem útoků a výsměchu. Začal se zdát někomu příliš moralistický, někomu příliš spirituální, někomu příliš proevropský, někomu příliš proamerický, někomu příliš multikulturní, někomu příliš ekologický, někomu příliš protikomunistický, někomu příliš protikapitalistický. A jiným zase příliš málo nábožensky konkrétní, příliš málo protikomunistický, příliš málo protikapitalistický…
Český sen
Avšak, i toto je bytostně česká zkušenost. Havlův pokus z počátku devadesátých let učinit z Čechie cosi více, než jen jeden „řadový“ malý stát, učinit z něj duchovní, intelektuální a morální centrum evropského a světového významu, v podstatě selhal. Česká republika zůstala právě jen jedním „řadovým“ malým státem.
Jestliže byl Václav Havel na počátku prezidentské éry přirovnáván k Masarykovi, jestliže byl podvědomě vnímán jako „navrátivší se král“ v tradici, kterou kdysi kanonizoval Karel IV. – nelze si nepřipomenout, že to byli právě Karel IV. a T. G. Masaryk, kdo měli podobnou státnicko-spirituální vizi, kdo chtěli Čechii povýšit na model „duchovního státu“, každý podle dobového i svého vlastního intelektuálního a náboženského přesvědčení. A nelze si nepřipomenout, že oni ve svých velkolepých plánech ztroskotali. Ztroskotání Havlova snu o „duchovním státě“ je tedy třetím ztroskotáním „českého snu“. V obou předchozích případech však i po ztroskotání zůstalo velmi mnoho hodnot, ze kterých mohly žít další generace.