Tři oříšky pro Evropu / Analýza

Unie je ekonomický gigant, který se zatím chová jako politický trpaslík. Obyvatelé jiných velmocí jen stěží skrývají své pohrdání.

Každý ví, čím bude Amerika žít tento rok: volbou prezidenta. Ale řím bude žít Evropa? Ratifikací nečitelné reformní smlouvy EU? Máme i jiné možnosti. Zatímco Amerika bude volit, Evropa by se měla v roce 2008 soustředit na tři výzvy: zaměstnanost, muslimové, sousedé.

Více a lépe pracovat

Začněme zaměstnaností. Potřebujeme více pracovních míst, ale hrozí nám, že jich bude naopak méně, neboť asijští dělníci se na globálním pracovním trhu prosazují efektivněji. Potřebujeme tato pracovní místa, abychom potlačili sociální zlo nezaměstnanosti, abychom zvedli životní úroveň a abychom podpočili naši stárnoucí populaci.

Evropaně pracuje ve srovnání s Američany méně a také kratší dobu. Poté co si prezident Nicolas Sarkozy odpočinul se svou novou láskou pod egyptskými pyramidami, vrátil se do Francie se slibem pustit pracovní síly z řetězu. Jeho analýza je brutálně jednoduchá: Nepracujeme dost, zatímco jiní pracují víc. Pokud víc nemá znamenat hůř – tedy pracovat déle za menší mzdu -, potom to musí znamenat pracovat lépe: využívat naše znalosti, vyhledávat mezery na globálních trzích, využívat talenty, které zatím jen dřímají. A jelikož Evropa chce jít světu příkladem v ekologii, musí to být čistá pracovní místa. A to všechno v čase úvěrové krize a při cenách 100 dolarů za barel ropy.

Tyto změny jsou vesměs v rukou podnikatelů, velkých firem, odborů a národních vlád, v čele s Německem a Francií. Samotná Evropská unie může pomoci jen okrajově, přinejmenším tak, že jim nebude bránit – tak jako to dělá, když s odkazem na zdraví a bezpečnost přehnaně reguluje a svazuje produktivní síly volného trhu a soutěže. Eurokraté by měli v tomto roce tlumit svoji vášeň pro regulaci a uplatnit ekonomickou verzi Hippokratovy přísahy: především neubližuj. Pokaždé by se měli ptát sami sebe: Je ta direktiva opravdu potřebná? Pokud není, do koše s ní.

Muslim jako Evropaně

Za druhé, muslimové. Vstupem do islámského nového roku – pokud platí můj diář, tak minulý týden zařal rok 1429 – musíme akceptovat, že pro většinu evropských zemí jsou jejich muslimští obyvatelé největší výzvou v tomto období nové diverzity.

Nedávné usvěděení a obvinění Sohaila Qurešiho – zubního technika původem z Pákistánu – z přípravy k terorismu naznačuje, že v Británii čelíme reálným hrozbám. Přesvěděení džihádisté žijí ukryti v polostínu kruhu sympatizantů, jako je například takzvaná lyrická teroristka Samina Maliková, která byla s Qurešim v e-mailovém kontaktu kvůli bezpečnostním opatřením na letišti Heathrow, kde pracovala. Je pravda, že v tomto polostínu žije mnoho mladých muslimů, kteří mají ambivalentní vztah ke společnosti, v níž vyrostli. Na druhé straně je tady však rostoucí hysterie ze všech muslimů a islámu, která se dá vyčíst ze stránek britského bulváru. Obavy vyvolává také zužování lidských svobod a svobody projevu ve jménu boje proti terorismu a současně ve jménu multikulturního respektu. (Z publikovaných důkazů se mi jeví, že Qureši byl obviněn právem, Maliková však vůbec neměla jít před soud.) Naštěstí se loni mezi britskými muslimy objevili upřímní někdejší islamisté, kteří ukázali cestu k tomu, jak by mohlo vypadat islámské přijetí základních norem svobodné společnosti.

Podobné protichůdné trendy je možné vidět ve Francii, Německu, Itálii, Španělsku a v Nizozemsku. Společné rysy jsou zjevné, stejně jako odlišnosti, jejichž kořeny jsou v různé tradici integrace, občanství a národní identity jednotlivých evropských států. Další příčina odlišnosti spočívá v tom, že do každého státu proudila první generace muslimských imigrantů z jiné původní vlasti, což mělo za následek emocionální zmatek jejich dětí a vnuků, pro které se stala druhou vlastí.

Hrubě řečeno: Němci mají štéstí, že většina jejich muslimů má kořeny v rádoby evropské zemi Turecku, Francouzi a Španělé už takové štěstí s Maghrebem, tedy západní částí arabského světa, nemají, ale Britové jsou na tom zřejmě nejhůř, zejména s Pákistánem. (Qureši byl zatčen, když se pokoušel z Heathrow odletět do Pákistánu.)

Jelikož charakter problému se liší od jednoho státu k druhému, také řešení bude muset mít národní povahu. Francouzská, německá či britská odpověď bude v jádru zřejmě podobně liberální, ale lidé přicházejí do Evropy, aby se tam cítili doma jako Francouzi, Němci či Britové stejně jako muslimové (nebo také postmuslimové), ne proto, aby skončili jako Evropané. Podobně jako v případě tvorby pracovních míst, i v tvorbě muslimských Evropaně může EU pomoci jen okrajově.

Různé druhy sousedů

To však neplatí v případě třetí priority: sousedé. Tady může hrát EU rozhodující roli. Tento ekonomický gigant se však zatím chová jako politický trpaslík. Obyvatelé jiných velmocí, starých či nových, Američané, Číňané, Rusové, Indové, jen stěží skrývají své pohrdání Evropskou unií jako politickým hráčem – za předpokladu, že o ní vůbec kdy slyšeli.

Existují tři okruhy potenciálního vlivu EU.

Ten vnitŕní se týká rozšiřování. Největší výhodou EU je její síla vtahovat sousedy do sebe. Důsledkem této unikátní síly je postupný přechod států k demokracii – od Španělska v sedmdesátých letech až k dnešnímu Chorvatsku. Spojené státy měly před padesáti lety 48 členských států a tehdejší Evropské hospodářské společenství jen šest. Dnes mají USA 50 států (Aljaška a Havaj se v posledním kole rozšiřování připojily v roce 1959), zatímco Evropská unie 27. Jedním z nových členů je Slovinsko, stát, který ještě před dvaceti lety ani neexistoval. Dnes je předsednickou zemí EU a vzalo si za úkol urychlit asociační dohodu EU se Srbskem, svým bývalým protivníkem z časů rozpadající se Jugoslávie. Slovinské úsilí bychom měli podporovat a k eventuálnímu členství nasměrovat také zbytek Balkánu, Turecko a Ukrajinu.

Druhým okruhem vlivu jsou sousedé, kteří se zřejmě nikdy členy EU nestanou: tvoří velký geografický oblouk od Marrákeše až po Murmansk většinou nedemokratických, muslimských států zatížených konflikty. Politika EU vůči těmto státům existuje zatím jen na papíře a potřebujeme, aby se do konce tohoto roku stala realitou.

Třetím okruhem vlivu jsou velké mocnosti nového multipolárního světa, globální sousedé v širším smyslu, mezi nimiž by měla EU hrát prominentní part, ale v současnosti ji další hráči sotva rozeznávají. Tímto rokem by měla EU začít situaci měnit.

Jistě, mohli bychom vyjmenovat další životně děležité oblasti včetně změny klimatu, například. Ale pokud udělá EU nějaký pokrok v těchto třech výzvách – zaměstnanosti, vztahu k muslimům a sousedům -, potom se mohou v lednu 2009 evropští lídři podívat novému americkému prezidentovi do tváře s tím, že mají co nabídnout.

Text vyšiel  v denníku The Guardian.