Čekáme na svobodu a kazíme to / Esej

Spojení střední Evropa na mnoho let vymizelo ze slovníku Američanů. Místo něho se prostě používalo sousloví sovětský blok. Vstup Polska, Maďarska, České republiky, Slovenska, pobaltských států a naposledy i Bulharska a Rumunska do Evropské unie nepřináší změnu pouze symbolickou, v jazyce, nýbrž také geopolitickou a duchovní. Sovětský blok jsme vyměnili za Evropskou unii, jejíž idea nabyla právní podoby teprve před padesáti lety.

Poláci by o Evropě vyprávůli úplně jinak než Francouzi nebo Němci, než Španělé či Portugalci. V září roku 1939 se naše země stala obětí dvojí agrese: prvního dne toho měsíce ji napadla Hitlerova Třetí říše, 17. září pak Stalinův Sovětský svaz.

Jednoho večera v lednu 1940 si obyvatelé okupovaného Polska mohli na nezákonně držených rádiích poslechnout projev Winstona Churchilla. “Jsme odhodláni,” říkal Churchill, “v urputném a nelehkém boji, jenž nás čeká, neustoupit ani o píď a nikým se nenechat předřit ve službě společné věci. Ať veliká města, Varšava, Praha či Vídeň, zaženou zoufalství, třeba i vprostřed utrpení. Jejich osvobození je jisté. Nadejde den, kdy se po celé Evropě radostně rozezní zvony – a pak vítězné národy, které nejen porazí nepřítele, ale hlavně se stanou vlastními pány, budou stavět a budovat ve spravedlnosti, tradicích i svobodě dům s mnoha místnostmi, kde bude místo pro všechny.

Podivná volání

Pro ty z nás, kteří jsme za dob disentu procházeli těžkými zkouškami, ilegální činností a vězením, ten radostný den nastal před čtyřmi lety, když se Poláci v referendu výraznou většinou rozhodli pro členství v Evropské unii. Po léta hýčkaný sen se stal skutečností. V čem ten sen spočíval? V demokracii místo totality, v pluralismu místo monopolu moci, v právu místo bezpráví, ve svobodě tisku místo cenzury, v rozmanitosti místo konformnosti, v otevřených hranicích místo ostnatého drátu, v toleranci místo ve vševládné ideologii, v kreativitě místo slepé poslušnosti, v jistotách i rozvoji místo chudoby se zaostalostí. A konečně a hlavně jsme snili o lidském právu, o důstojnosti, o tom, že už nikdo nebude majetkem státu.

V době konání referenda připadal onen sen Polákům velice přesvědčivý. Zato teď, když jej máme na dosah, se k němu Polsko i další země z regionu začínají obracet zády. Před rokem a půl se v Polsku dostala k moci koalice tří stran a ta nejsilnější, Právo a spravedlnost, je v záležitosti polského členství v Evropské unii nejednotná. Ostatní dvě jsou nepokrytů skeptické. Výsledky vládního působení dotyčných stran jsou tak žalostné, že probírat to dopodrobna bych se styděl.

Polská koaliční vláda místo toho, aby využila členství v Unii k vymrštění země kupředu, se nejenže dívá, nýbrž i sune zpátky. V Evropském parlamentu poslanec za jednu z koaličních stran v projevu chválil Salazarovu diktaturu v Portugalsku a Frankovu ve Španělsku; kromě toho vydal otevřeně antisemitskou brožuru. Během suchého léta skupina koaličních zákonodárců žádala, aby se parlament modlil za příchod deště. Podobná skupina navrhla, aby parlament odhlasoval, že Ježíš Kristus je polským králem. Polští biskupové tento prazvláštní projev zbožnosti rázně kritizovali.

Estébák – záruka pravdy?

Nejnovějším nápadem vládnoucí koalice v Polsku jsou lustrace, tedy vyhledávání všech, kdo mezi lety 1944 a 1990 skrytě spolupracovali s tajnou policií, a jejich vyhoštění z veřejných funkcí. Ono vyhledávání by trvalo přibližně sedmnáct let a dotklo by se zhruba 700 000 lidí – právníků, vedoucích pracovníků v bankách, členů správních rad podniků, státních zaměstnanců, vědců a novinářů. Každý by musel podepsat prohlášení, zda byl, či nebyl spolupracovníkem. Kdyby to někdo odmítl nebo kdyby jeho prohlášení bylo nepravdivé, na deset let mu zakážou pracovat v oboru.

Lustrační zákon vyvolal vlnu kritiky a bude zpochybněn žalobou k Ústavnímu soudu. Mnozí už prohlásili, že se podobné ponižující proceduře odmítnou podřídit, protože jim připomíná sliby věrnosti, které komunistická moc vyžadovala za stanného práva v osmdesátých letech. Odjakživa mi připadá absurdní soudit někoho výlučně na základě policejních hlášení a udání – znamená to uvěřit, že v zemi, kde všechno bylo lží, samojediná tajná policie byla vedena úctou k pravdě. A nepřekvapilo mě, když mnohé z těch lidí, kteří byli označeni za spolupracovníky, později nezávislé soudy očistily.

Vládnoucí koalice používá prazvláštní směs konzervativní rétoriky George W. Bushe a politické praxe Vladimira Putina. Útoky na nezávislá média, omezování občanské společnosti, centralizace moci a zveličování nebezpečí vnitŕních i vnějších – v tom se politické styly dnešních vědců Polska a Ruska velice podobají. V zahraniční politice se Polsko ve vztahu k Rusku a Německu zaobírá především událostmi z dob druhé světové války, včetně koncentračního tábora v Osvětimi a sovětského masakru polských důstojníků v lese poblíž Katyně.

Tváře populismu

Píšu o Polsku, avšak platí to i pro řadu dalších zemí. Všude se objevil populismus. Na Slovensku je u moci populistická koalice, která není méně exotická než ta polská a jejíž součástí je strana, která navrhuje vyhnat ze země maďarskou menšinu. V Maďarsku se ministerský předseda prořekl, že jeho vláda lhala, aby vyhovůla nárokům, které nebyla s to splnit. A reakce pravicové, populistické opozice? Zrádce a komunistické prase! V Litvě si někdejší prezident, zbavený funkce kvůli korupci, získal při volební kampani na místo starosty Vilniusu nesmírnou popularitu záplavou prázdných slibů. Český prezident chrlí jeden výpad proti Evropské unii za druhým.

Populismus na sebe někdy vezme podobu nostalgického postkomunismu nebo antikomunismu s bolševickou tváří; jindy spojuje oba tyto sklony. Společným znakem je strach ze změn a útěk před svobodou. Poražení z přechodu od komunismu se mstí na vítězích. Je možné, že půdu pro volební úspěchy populistů připravilo to, že ti, kteří transformaci řídili, byli lhostejní k dramatům poražených. Jenže po volbách populisté nejsou s to naplnit očekávání těch, kdo uvěřili, že obdrží manu nebeskou.

Evropa, rozestavěné dílo

Zatímco se tohle vše děje, věcné výsledky přistoupení Polska k Evropské unii jsou téměř výhradně kladné. Peníze z EU dodaly energii polskému hospodářství a přispěly rozvoji infrastruktury – stručněji řečeno, modernizovaly Polsko. Polákům se otevřely ostatní členské země: mohou si v nich hledat práci, mohou tam studovat, poznávat svět. Unie je pro Poláky báječným dobrodružstvím. Všechny průzkumy veřejného mínění dokládají stálou podporu Unii a slábnoucí oblibu vládnoucí koalice.

Ale Unie není pro nové členy pouhým materiálním zdrojem – je jim rovnůž vzorem demokratických tradic a politické kultury založené na pluralismu a toleranci. Její hodnotový systém, vyplývající z tradic křesťanství, z myšlenek osvícenství, z demokratického a protitotalitního myšlení, je dobře známý. Je na nových členech Unie, aby pro sebe tyto hodnoty využili a aby sami do EU přinesli to nejlepší, co mají. Vždyť Evropa je rozestavěné dílo – a Polsko i další nedávno přijaté země mohou k pokroku té stavby výrazně přispět… Tedy pokud budou chtít. Mezi novými tématy, na nůž EU hledá odpovědi, je místo křesťanů ve veřejném životě a meze multikulturalismu dané islámem. Zrovna tak ve stavu zrodu a neustálých změn je i evropská zahraniční politika, především co se týče vztahů s USA a s Ruskem.

Pro Poláky je jasné, že silné euroatlantické spojenectví přináší naději pro svobodu národů. Proto by Polsko mělo napomáhat Evropě, aby překonávala své antiamerické fobie: je to v zájmu EU i Polska samotného. Zahraniční politika Unie, především ve vztahu k Rusku a dalším postsovětským státům, může být polskou národní zkušeností obohacena, ale pouze pokud je sama polská vláda tyto zkušenosti ochotna použít. Nejsem si bohužel jist, jestli tuto ochotu najde.

Nicméně i se špatnou vládou je Polsko nadále demokratické a svrchované. Diktatury naučily Poláky, že svobodu musí bránit; navíc už vědí, jak na to. Při příštích volbách to dokážou. A Evropská unie zůstane spojencem této svobody.

© The New York Times Syndicate