Jsou tři dni po 28 říjnu a 88 let po roce 1918. Měli bychom slavit, ale samozřejmě neslavíme, protože jsme si to už dávno odvykli. Někteří nad tím naříkají, jejich důvody nám ale připadají jaksi nepřípadné, prázdně staromilecké, odtržené od toho, co skutečně žijeme. Zasloužilí důchodci v Pantheonu Národního muzea mají na naši úctu a své vzpomínky jistě právo, jenže co s tím máme tak doopravdy společného právě my? Máme se vrátit o století zpět, vstoupit do Sokola a sloužit vlasti tužením paží? Máme zase pochodovat pod vlajkami a vykřikovat nějaká hesla? Komu by se chtělo? Jaká by měla být ta hesla? Nejde o to, že slavit neumíme, naopak slavíme rádi a vydatně, i ta výročí, ale své obce, svého klubu, své firmy. Stát sem ale nepatří, není dostatečným důvodem ke slavení. Paradoxně za to může právě 28. říjen 1918. Tehdy si už existující a poměrně bohatý, úspěšný evropský národ založil svůj vlastní stát. Trval ale dvacet let než nám ho sebrali nejprve Němci a pak komunisté. Nestačili jsme si na něj zvyknout, stále to bylo něco jiného než národ, jakýsi cizí rakouský erár, Třetí říše nebo Sovětský svaz na věčné časy. Pořád jsme měli dojem, že jsme se udělali někdy v obrození, když jsme se dobrovolně a opravdu většinově rozhodli pro národ a ne v roce 1918, kdy jsme se byli okolnostmi nuceni rozhodnout pro vlastní stát, který jsme pak nedokázali ani ubránit. Po roce 1989 nám ale – bohudíky – přestal fungovat i ten Národ s velkým N. Poučili jsme se z toho co napáchal v Evropě a co páše i nadále jakožto úspěšný exportní artikl po celém světě. Výsledek je ale ten, že na otázku kdo je Čech máme vlastně jedinou odpověď: je to ten kdo skáče. Ostatní, kteří neskáčí, nejsou Češi. Jsme banda hokejových fanoušků, ne národ.
Komu by se také – kromě hrstky holohlavců – chtělo hlásit se k něčemu takovému, co jakožto vedoucí idea dvou století evropských dějin nenávidělo a vraždilo jeden druhého, spalovalo je v pecích a zpracovávalo na mýdlo? Tak to ale vypadá jen z našeho středoevropského koutku mezi Rýnem a Bugem. Jen tady se národ odděloval od státu, na západě Evropy vznikl spolu se státem, nationalité a nationality tu vždy znamenaly jak naši národnost, tak státní příslušnost, občanství bylo národností a naopak. Vlastně to už nejméně od šedesátých let cítíme také. Když jsme kdysi za federace vyplňovali vedle kolonky státní příslušnosti také kolonku národnost, připadalo nám to nepřípadné a zbytečné, cítili jsme se Čechoslováky, i když Slováci byli – se známými následky – jiného mínění. Dnes jsme standardní státní národ západního typu, jenomže to bohužel ještě nevíme. Když si to opravdu uvědomíme, můžeme na tom stavět.
Poněkud trapným protiargumentem je už tradiční tvrzení našich huráevropanů, že takový uvědomělý národ nepatří do Evropské unie, že každý, kdo mluví o národních zájmech, je zavilý nacionalista. Trapné je to proto, že každý kdo třeba jen zdálky podívá na evropskou politiku vidí, že je to hra o vyrovnávání národních zájmů, tedy standardní demokracie. Ta přece není ničím více než takovou hrou – v tomto případě ovšem na mezistátní úrovni. O tu mezistátnost ale právě jde. Někteří, hlavně konservativci, by chtěli tuto hru přenést „blíže k občanovi“, „subsidiárně“ do regionů (to je starý německý recept) nebo rovnou do jednotného evropského superstátu, „svaté říše bruselské národa evropského“ – jen jí napsat krátkou a literárně hodnotnou ústavu, jak zní jeden domácí recept. Liberální přívrženci „mezistátnosti“ ale také nejsou jednotní, někteří si myslí především na volný evropský megatrh, jiní ale upozorňují, že bez určité politické jednoty to není možné. Reálné je ale vlastně jen toto druhé stanovisko: sdružení států, ovšem s poměrně silnou politickou a mocenskou „nadstavbou“.
To je ale téma pro jinou diskusi, spokojme se s tím, že dohledná budoucnost Evropy je v demokracii států nebo – chceme-li – národních států. Síla Evropy bude v síle jednotlivých států a naopak jak silná bude Evropa, tak silné budou jednotlivé státy. Evropská unie je už nyní, a v budoucnosti bude stále zřejměji, obranou proti tomu, čemu se říká globalizace. Je to jasné už dlouho a všechna proroctví se tu až nepříjemně splňují. Obrovský vzestup Číny a Indie, výrazné zpomalení nebo i recese ve Spojených státech, každou chvíli hrozící krize okolo světových zásob nafty na jedné straně a třeba stárnoucí populace Evropy odmítající zároveň jakékoliv omezení sociálního státu na druhé straně, to jsou jen namátkou připomenuté hrozivé problémy s nimiž musíme počítat pro nejbližší budoucnost. Nic z toho nezvládnou jednotlivé státy, zvládnout by to ale – možná, doufejme – mohla Evropa. Vyžaduje to silné a odhodlané rozhodování, tedy silné státy.
Síla státu ale není v počtu divizí jako v 19. století nebo v tunách uhlí a oceli jako ve 20. století. Asi se brzy ukáže, že také není v tom, čemu Blairovi sociologové říkají „vědění“ „vědomostní společnosti“. Nejde o to „dohnat a předehnat“ Spojené státy, nýbrž o to, jak slušně přežít, i kdyby se Evropa měla stát muzeem světa (to je zatím nejhorší předpověď. buďme ale vděčni alespoň za ni). Budeme se prostě muset zařídit sami tady ve své „pevnosti Evropě“. Pokud budou základními kameny rozhodování opravdu státy, bude jejich síla v uvědomělých občanech, v tom jak jednotně a operativně se dokáží postavit ke společným zájmům, tj. ve státnosti. Definujeme-li státnost jako „tíhnutí občanů ke státu jakožto ke svému“ máme tím zároveň definován národ jakožto společenství lidí uvědomujících si svou jednotu jakožto společenství zájmů.
Možná je to vůbec hlavní problém dneška. Možná jde především o to jak alespoň nějak spojit rozbitou, hluboce fragmentovanou moderní poprůmyslovou společnost prostřednictvím zájmů, které může uznat za nějak společné. Nevyplynou samy od sebe z povahy věcí, musí se o nich mluvit, všestranně a pokud možno zasvěceně, s co nejširším rozhledem, na pokud možno co nejširším fóru. Každý jistě pochopí, že neuděláme-li sami něco, položí čínská konkurence náš textilní a obuvnický průmysl (což se ostatně už stalo) nebo že Indové brzy vykoupí naše strojírenství. Pochopí také, že abychom to vydrželi, musíme provést přinejmenším penzijní reformu. Pochopí to sice každý, ale samozřejmě neuzná, protože si bude myslet, že on z toho přece jen nějak vyklouzne a že od toho je tu přece „stát“, cizí erár který nepovažuje za svůj stejně jako ho za svůj nepovažovali jeho předci a je mu jen na obtíž, protože od něj vymáhá nestydaté daně. Nad slunce jasněji to ukázalo francouzské a nizozemské hlasování o evropské ústavě. S Čechy je to stejné, nevidí se sami jinak než jako skákající společenství hokejových fandů, rozhodně ne jako zodpovědný moderní národ.
Přeháním – samozřejmě – v této malé zemičce (jak o ní mluvil kronikář Kosmas) je mnoho osvícených a zodpovědných lidí, kteří by s tím chtěli něco udělat. Nechávají se ale povětšině ubíjet čím dále tím vyprázdněnější politikou a myšlenkově pustými medii, obojím mluvícím a bohužel i jednajícím „o ničem“. Přitom je ale náš život o mnohých velice důležitých věcech, které stojí zato. V běžném diskursu se z nich vytratily smysly, mluvíme o dočasných, pro včerejšek a snad i zítřek aktuálních věcech, které přece v takovém rozměru nemohou mít vůbec žádný smysl. Ten se projeví jen v souvislostech, prostorových i časových. Naše nářky na stav české demokracie nemají smysl pokud není tento stav porovnán přinejmenším se stavem celé Evropy. Mluvíme tu nanejvýše o „postkomunistické Evropě“ ačkoliv 80 procent porovnávaných zlořádů kvete stejně kdekoliv jinde. O co je horší šílený pokus o radikální zákaz všech potratů a odporně tmářské snahy zakázat ve školách evoluční teorii v Polsku než naprosto stejné pokusy ve Spojených státech? Co je na nich „postkomunistického“? Je to přece spíše postracionální, hloupost je všudypřítomná a věčná.
S porovnáváním v čase je to ještě horší. Všechny věci mají svůj historický rozměr, nepochopíme nic ze současného Balkánu nebo Středního východu pokud si neuvědomíme, že to, co se tu děje je přímý a bezprostřední důsledek rozpadu osmanské říše po první světové válce. To jsou zřejmé záležitosti, jsou ale i skryté, třeba to, že evropská civilizace vděčí v jedné z konečných instancí za svůj vznik tomu, že křesťanství se podařilo prosadit párové manželství. Vysvobodilo tak hospodařícího jednotlivce z pout příbuzenského klanu a učinilo z něho svobodného účastníka otevřeného trhu a vůbec společnosti jednotlivců – občanů. Podařilo se to jedině a pouze v Evropě, všude jinde na světě žijí nebo donedávna žili lidé v různých klanech – v Iráku je to například jediná struktura, která dnes po americké invazi skutečně funguje což díky své koloniální minulosti dobře vědí a využívají Britové, zatímco Američané tvrdohlavě sázejí na jakési volby, tj. záležitost občanů, kteří neexistují, protože skutečně existují jen kmeny. Nebo: proč nemá Morava své hlavní město, proč zůstává provincií za niž nikdo skutečně nemluví? Protože roku 1055 přišel Břetislav I. na geniální nápad rozdělit nově dobytou Moravu mezi své syny tak, že napříště měl vždy nejstarší z celého rodu mít právo na ústřední pražský trůn. Nikoho tak ani nepadlo odtrhnout se, protože čekali, že se dostanou na trůn do Prahy. A tak to zůstalo, Morava je dodnes rozdělena mezi Olomouc, Brno a Znojmo (nově přibyla jen Ostrava a snad i Zlín). Čtvrté centrum na Břeclavsku dodnes nevzniklo, protože to byla součást olomouckého údělu, majícího bránit hranici proti Uhrám. To, že donedávna, do stavby dálnic, směřovaly všechny cesty v zemi hvězdicovitě (bez jakýchkoliv radiál) do Prahy, bylo rozhodnuto v 10. století, když se země zmocnili Přemyslovci a vyřadili všechna ostatní centra, třeba na Žatecku a Kolínsku. Atak to zůstalo. Tisíc let.
Sedíme ve své historii tak hluboce, že si to ani neuvědomujme. Kdybychom probírali naše rodinné historie, zcela jistě bychom se dobrali jakéhosi společného většinového příběhu. Vyprávěl by o tom, jak někdy v polovině 19. století vyšla rodina chudého chalupníka z vesnice do města nebo do nové průmyslové oblasti, uchytila se tam a našla si své nové, většinou lepší místo v překotně rostoucí společnosti. Variantou by byla cesta skromného selského synka na těžce zaplacené studie a návrat do okresního města, které si právě zbouralo středověké hradby s kariérou v místní spořitelně, okresním zastupitelstvu atd., ale byl by to v podstatě stejný příběh jako ten chalupníkův, příběh tvrdé práce a snažení. To je anamnéza českého národa, tak se udělal, to jeho genetický kód. Je to veliký příběh, nic v něm nebylo zadarmo vše bylo zaplaceno potem a slzami. Udělali jsme to okolo roku 1860, všichni naši sousedi, Polsko, Maďarsko, ale i Bavorsko a Rakousko mnohem později. Na východě to byla teprve socialistická industrializace okolo 1960. Ta byla ale zadarmo, pod měkkou přikrývkou gulášového socializmu a její důsledky, poučení z ní plynoucí, vypadají podle toho.
To bychom měli slavit 28. října. Jenomže dějiny nejsou jen o tom co bychom si z nich chtěli brát, jsou zrovna tak o tom, co bychom nejraději zapomněli. Není to jen naše věc, celá Evropa trpí jakousi soustředěnou pomstou dějin vyvolávající těžkou epidemii omlouvání se všech všem za všechno. Po hrůzách poslední války a zejména po doznění paranoických děsů studené války jsme na chvíli propadli euforii. Mysleli jsme si, že jsme se zbavili dějin, že dějiny skončily pádem berlínské zdi – přinejmenším ty dějiny na které jsme byli zvyklí. Zdálo se nám, že nacionalistické a ideologické běsnění, které nás ničilo, definitivně skončilo, že nadále budeme o konfliktech – motoru dějin – už jen jednat a jednat, až do úmoru. Podle toho receptu jsme si rozdělili mnohonárodní Československo, jenže pak se začala rozpadat Jugoslávie a to už bylo o něčem jiném, velmi starém. S tím jsme si neporadili, museli jsme prosit Američany a když ti začali bombardovat Miloševiče, děsili jsme se, co jsme to provedli. Mezitím jsme totiž z universitních campusů Spojených států importovali politickou korektnost.
Tady si musím dovolit menší odbočku, abychom si ujasnili o čem je řeč. Ve Státech platí politická korektnost na universitách, kde kdo není jednonohá lesbická černoška s Aids, nemá v akademickém světě šanci a ještě trochu ve střední třídě bílých protestantských Američanů ze suburbií megaměst. Původně to byla idea levice v boji za občanské svobody šedesátých let (importovaná z levicové Francie), pak ale byla „ukradena“ pravicí a dnes je její bojovou ideologií. Ve praktické politice na ni ale samozřejmě nikdo nebere zřetel, slouží jen k tvorbě ideologických kouřových clon – někdy ovšem gigantických rozměrů, jako třeba ta rozprostřená zpočátku docela úspěšně nad válkou v Iráku. Když se ale ocitla někdy v 80tých letech – jako reimport – v Evropě, stala se velmi rychle ideologií politických elit, také bruselsko-evropských. Vznikl všeobecně závazný eurospeak, který automaticky diskvalifikoval každého, kdo na něj nechtěl přistoupit. Léta se proto považovalo přinejmenším za neslušné, nehodné vzdělaného člověka, mluvit o problému imigrace a imigrantů ačkoliv na ulici o něm přece mluvil každý a stále rozhořčeněji. Korektní bylo – a dosud je – věřit na jeden ze dvou receptů, na britskou multikulturalitu nebo na francouzské republikánské občanství. Otevřeně o skutečném stavu věcí mluvili jen populisté, ale ani když si Francouzi jednoho z nich málem zvolili za presidenta, politicky korektní elity to nezmátlo. Dnes někteří honí bycha jako třeba docela úspěšně francouzská presidentská kandidátka Ségolenne Royal, většina se ale zmohla jen na to, že vyzbrojuje policii a potichu prosazuje zcela nekorektní protiimigrační zákony. Nikdo ještě otevřeně nepřiznal, že je to totální krach politické korektnosti a velmi pravděpodobně i jejích základních idejí, v prvé řadě asi celého komplexu lidských práv.
Důsledkem všeobecné vlády politické korektnosti bylo to, že Evropané zjistili velmi rychle, že oni sami – resp. jejich dějiny – jsou až k pláči nekorektní, že dupaly po lidských právech naprosto bezohledně. Němci konečně skutečně vnitřně uznali svou vinu za holacaust a nacizmus vůbec, ve Francii se provalil skandál s legendou résistance a hlavně se hnusnou válkou v Alžíru, Británie se snažila snášet zátěž svého koloniálního dědictví důstojně, ale se stále většími potížemi, Rakousko si přiznalo letitou oficiální lež o sobě jakožto „první oběti nacizmu“ teprve loni – a tak dále. Všichni se omlouvají požadují omluvy. Prý až se všichni omluví všem, budeme smířeni a zbavíme se konečně dějin, říká můj kolega a přítel Bronislaw Geremek. Má to být něco jako veřejná zpověď s pokáním a kolektivním rozhřešením – poněkud trapné, ale hlavně málo smyslné divadlo. Jednodušší řešení nalézají jednotlivé vlády. Nepohodlné dějiny se prostě umlčí nebo vůbec zakáží. Francie má už celou sérii takových zákonů a vrcholu dokonalosti dosahuje Polsko, jehož vláda propašovala do – mimochodem absurdního – návrhu lustračního zákona paragraf postihující „pomlouvání“ dějin polského národa. Takový paragraf má zatím jen Turecko, to postihuje hanobení „tureckosti“ přímo v trestním zákoníku.
Je to všechno samozřejmě k ničemu, žádné divadlo ani paragrafy nás dějin nezbaví, jejich „pomstě“ neunikneme. To, co se nyní děje v Polsku pod poněkud kašpárkovitou vládou presidentských dvojčat obklopených zástupem lidových tribunů z nejnižších myšlenkových pater patronovaných nemenším zástupem biskupů, je pomstou „Polska B“ na „Polsku A“. Tak dělila v minulém století vládnoucí, původem šlechtická inteligence, svou zemi: na sebe a venkovské „chlapy“. Bylo to ale starší, vzniklo to vlastně ve 15. a 16. století, když země západní Evropy, zejména Holandsko a Británie, žijící z velikého námořního obchodu potřebovaly množství snadno transportovatelného obilí. Polská šlechta udělala proto ze svých poddaných nevolníky produkující na jejich velkostatcích obrovská množství obili které po moři prodávala do západní Evropy. Paradoxním důsledkem této konjunktury byla zaostalost, prakticky nulová urbanizace a industrializace. Nevolnictví se pak „chlapi“ v 19. století zbavili, ale ne zaostalosti. Šanci jim měla dát teprve socialistická industrializace a urbanizace. Velké masy rolníků odešly do průmyslu – tak jako o sto let dříve v Čechách – jenže, na rozdíl od naší industrializace, tato polská industrializace žádné skutečné naděje na sociální vzestup nevytvářela. Není proto náhodou, že odpor proti komunizmu začal masově právě zde, v Solidarności. Byl to velký úspěch a liberální inteligentští spojenci se z něho radovali. Úspěch byl i hospodářský, nikdo ale přitom jaksi nebral na vědomí, že má i nadále 33 procent lidí v zemědělství. Polsko B nepřestalo existovat, bylo stále stejně zaostávající, ale ovládlo společnost v níž stará inteligence už asi od 70tých let, Gierkovy érey, přestala udávat tón. Vládu inteligentských liberálů s pobožným gdańským elektrikářem v čele vystřídala vláda amorfní levice, prolezlá korupčními skandály – až se to všechno zhroutilo a k moci se dostala nynější vláda tvrdých nacionalisticky-ultrakatolických populistů, mluvících jednoznačně právě hlasem zaostalého „druhého Polska B“. Polsko B zvítězilo nad Polskem A, bývalí nevolníci se „pomstili“ za své neradostné dějiny.
Stejně to vypadá v Maďarsku. Davy protestující před parlamentem proti neschopnému, ale alespoň upřímnému socialistickému premiérovi nemají nic společného s kdysi liberálním, nyní nacionalistickým Fidesem, jsou ovládány skupinami snícími o tom nejtemnějším v maďarské tradici a o nápravě dějin v souladu s ní, o obnovení Velkého Maďarska. Jde samozřejmě o dvě prohrané světové války po boku Německa a jejich následky, které způsobily, že 2 miliony Maďarů žijí v Budapešti, 7 milionů na venkově a skorem 4 miliony za hranicemi. Kdyby se jejich sny měly uskutečnit, měli bychom přímo za dveřmi další Jugoslávii. Nedojde k tomu, žádná vláda by to nemohla připustit a nepřipustila by to EU, ale je to zde, je to přítomné jako zase další hrozba dějin.
Někteří by chtěli tvrdit, že jsme na tom stejně, že za to může naše postkomunistická situace. Není to pravda, naopak, jsme na tom se svými potížemi prakticky stejně jako stará Evropa. Všude tu dopadají volby 50 na 50, všude jsou strany natlačeny do středu, všude se proto v obavě před voliči pro jistotu se skutečnými problémy nic nedělá. Tu erosi demokracie o níž mluvil Václav Klaus na Hradě 28. října máme společnou s celou Evropou. Dokonce na nás ani netlačí dějiny tak jako na Němce, Francouze nebo Španěly. Nesedli jsme naštěstí na vějičku těm, kteří od nás požadovali tvrdé spektakulární pokání za odsun a i se svou komunistickou minulostí jakž takž žijeme, rozhodně lépe než třeba Španělé s Frankem nebo Němci s Hitlerem.
Mohou za to opět dějiny. Funguje nám stále ještě ten genetický kód národa, který jsme si vytvořili v kapitalistické modernizaci 19. století. Ta neproměnila žádnou z dnešních postkomunistických zemí ani zdaleka tak zásadně jako nás. Polský a maďarský národ vznikaly jako národy šlechty, malé gentry ovládané několika magnátskými rody, český národ vznikl jako národ pracovitých malých lidí se stejně plebejskými vůdci. To z nás už okolo roku 1890 udělalo hotový, relativně bohatý a v zásadě demokratický národ, patřící bez jakékoliv pochyby mezi národy staré Evropy a rozhodně ne někam dále na východ. Myslím, že z toho žijeme podnes, že to byly generační zkušenosti každé rodiny, které nám umožnily úspěšně zvládnout naši dnešní transformaci, že náš genetický kód ještě funguje.
Jenom se nám někde ztratil ten národ, jakožto společenství zodpovědných občanů. Přes všechna zdání se většina Čechů chová zodpovědně pokud jde o jejich život a jejich budoucnost, dokonce i pokud jde o jejich obec (stačí se podívat jak obce za poslední léta rozkvetly), jaksi jim to ale nejde pokud jde o stát a už vůbec ne pokud jde o Evropu Příčiny nejsou v našem „postkomunismu“, jsou zase totožné s těmi, které působí ve staré Evropě. Mohli bychom o tomto současném deficitu evropské demokracie mluvit hodiny, shrňme si ale situaci jenom heslovitě. Základním problémem je nedostatečná representativnost demokratických institucí, parlamentních a dalších. Ty mají reprezentovat vůli velkých skupin voličů sdružených za několika rozdílnými, dobře a srozumitelně definovatelnými cíly v politických stranách. Tak to bylo založeno v 19. století, kdy takové jasně vymezené velké skupiny naprosto jasně existovaly, dokonce i jako třídy. Dnes z nich ale nezbylo téměř nic, už dávno zanikly třídy s jasnými společnými zájmy, zanikly klerikální a jim podobné „profesní“ (živnostenské atd.) strany, které se rychle přeměnily na „občanské“ čili nijaké. Podstatné je, že už neexistují ani ty společné zájmy prostě proto, že jich je příliš mnoho a natolik různých, aby mohly být reprezentovány stranami. Příznačné je, že všechny se všude v Evropě tlačí do nerozlišitelného politického středu – tedy nikam. Strany a politika vůbec tak namnoze reprezentují jen samy sebe a hrají své politické hry na uzavřených hřištích mezi sebou. Vyvolává to všeobecnou frustraci, na straně „lidu“ populistickou a na straně „elit“ stejně radikální, i když se kryjící demokratickými standardy. Pro „elity“ stejně jako pro „populisty“ je největším pokušením autoritářství. Evropské elity jsou frustrované a všechny tajně sní o tom, že přijde někdo, kdo prosadí volební cenzus nebo něco podobného a umožní tak elitám alespoň trochu ovládnout nerozumné voliče. Ti jsou ale přesvědčeni, že už stejně ovládáni jsou a chovají se proto k politice, politikům i k zneuznaným elitám tak jak se chovají, samozřejmě nerozumně. A tak těm, kteří se považují za intektuálské elity, nezbývá nic jiného než protestovat, organizovat akce jako Impulz nebo Cesty změny k rozumnému řízení nezodpovědných prosťáčků – samozřejmě s nulovým výsledkem, po němž zbývá jen pachuť trapnosti.
Jak z toho ven? Neosobuji si ani v nejmenším právo dávat nějaké recepty, jako historik ale vím, že to vše není jen nějaký slepý běh událostí, nějaká tyranie jaksi se vytvořivších poměrů, situace s níž vlastně nejde nic udělat. Není to tak dávno co jsme poznali, že lidé v zásadě nejednají tak jak jim to dovolují a přikazují anonymní „poměry“, ale jak sami, brýlemi své kultury, svět a jeho situaci skutečně (dobře nebo špatně) vidí. Ostatně i ekonomie ví, že rozhodující jsou tu subjektivní lidská očekávání a ne nějaké objektivní objemy výroby. Jak si svět a jeho situaci pojmenujeme a popíšeme, takový konec konců také bude (protože se podle toho svého popisu budeme chovat).
Tím ovšem svět nenapravíme, jen se v něm – snad – lépe vyznáme. Napravovat bychom ale mohli a určitě měli svůj domácí svět – svůj stát a národ. V tom bychom se jakž takž vyznat měli. Pokud platí to, co jsme si řekli úvodem, že totiž naše budoucnost je v evropské unii jakožto společenství národních států řídícím se „mezistátní“ demokracií, bude také platit to, že její síla bude v tom, jak silné budou tyto státy uvnitř jakožto uvědomělá a zodpovědná společenství občanů – tedy národů (s malým N). Národ není sprosté slovo, není to jen dědictví dávno minulých dob, v tomto občanském chápání je naopak vysoce aktuální. Je rozhodně efektivnější napravovat takovýto národ než soubor úředníků, vojáků a policistů nebo dokonce politiků. První a nezbytné je obnovit – nebo vlastně znovu založit – národní identitu, to „my“, které nás vymezuje. Máme-li mít společné zájmy, musíme nejdříve vědět, ke komu se vztahují. Jaký národní zájem mohou mít ti, kteří společně skáčí? Objektivně existuje naše národní identita v tom genetickém kódu, o kterém jsme mluvili – tedy v dějinách, ne ovšem v událostech, ale v tom co je za nimi a čemu říkáme kultura jakožto způsobu společenského bytí (ne tedy literatura, umění, „vysoká“ kultura, ale kařdodennost). Samozřejmě není jenom v nich, ale tady je opravdu nejjasnější. Dějiny nejsou totožné s minulostí, jsou příběhem, který o minulosti vyprávíme, příběhem pro nás a o nás, vždy vztaženým k současnosti. Jiné, nějaké exaktně objektivní neexistují a pokud by existovaly, byly by nesrozumitelné a lhostejné. Potřebujeme tedy příběhy o naší minulosti, které by nám říkaly čím jsem byli a tedy nutně i čím jsme nyní jako výsledek a produkt našich dějin. Není to všechno, mluvím o tom, co mohu dělat jako historik. Jiní mohou jiné, záleží jen na nich. Naši pradědové, dědové i otcové, tomu věnovali své životy, proč ne my? Máme něco lepšího, o by opravdu stálo zato?
Na závěr řeknu něco čím se zesměšním. Ale mluvím o tom celou dobu, tak proč bych to neřekl přímo: Měli bychom vlastně zopakovat, to, co udělali obrozenci, ovšem jinak a za jiných podmínek. Oni vytvořili jazykový a kulturní národ, my bychom dnes měli pomoci dotvořit občanský národ. Tehdy to byla především záležitost chudých inteligentů, dnes je to záležitost všech zodpovědných občanů, literátů, umělců a nás vědců až v další řadě. Ostatně ani v národním obrození to nebylo jinak. Akcie českých společností nebyly v 19. století zdobeny všude jinde obvyklými obrazy kouřících továren, ale mistra Jana a bratra Žižky. Literáti jen vymýšleli hesla, to skutečně účinné dělali jiní. Možná to, jak to dávali najevo dnes připadá směšné nám, jim tehdy ale rozhodně ne.