Někdy na začátku 90. let uspořádalo české centrum ve Varšavě setkání s Václavem Kadlecem, šéfem vydavatelství Pražská imaginace a vydavatelem Sebraných spisů Bohumila Hrabala. Byl jsem tehdy mezi četným obecenstvem, a dokonce jsem se ho na něco česky zeptal. Obvykle, když jsem se přiznal, že se učím česky, tak si známí klepali na čelo: K čemu ti to bude? Když mě tedy za chvíli oslovil muž sedící za mnou, očekával jsem dotaz na toto téma. Už tehdy bělovlasý muž v brýlích se mě ale zeptal: Opravdu jste to četl načež se představil a mně bylo jasné, že jsem se setkal s živou legendou.
Byl to Piotr Godlewski, známý také pod jménem Pawel Heartman. Pod tímto pseudonymem přeložil koncem 70. let Příliš hlučnou samotu i Moc bezmocných a vydal je v podzemním nakladatelství NOWA. Překládal Hrabala i Škvoreckého, Havla i Kunderu, Třešňáka i Grušu. To on pro polské čtenáře objevil českou nezávislou kulturu a díky němu se dozvěděli, že Čechy nejsou jen Švejk.
Snad by se dalo říci, že jsem byl jeho žákem. Navštěvoval jsem ho v jeho varšavském bytě, kde jsme probírali složité umění překladu. Čekával na mě u stolu v obýváku a já k němu přicházel po nádherné dubové podlaze. Nebo spíš jsem se k němu nenápadně sunul po dvou kouscích běhounu. V Polsku se totiž hosté většinou v předsíni zouvají a do dalších prostor bytu jsou vpuštěni jen v pantoflích nebo bačkorách (někdo si dokonce nosí vlastní – vážně!). Tento zvyk má svůj původ na polském venkově, odkud pochází 90 procent Poláků. V měšťanských domech a u inteligence by ale takové ponižování hostů nikoho ani nenapadlo, o šlechtických sídlech ani nemluvů. Vzácné podlahy se proto před opotřebením chránily tak, že se po nich klouzalo na k tomuto účelu speciálně určených kusech běhounu. (Hm, měl bych si asi také nějaké koupit.)
To díky Piotrovi Godlewskému jsem pochopil, že když chce člověk dobře překládat, musí především dobře znát jazyk, do nějž překládá. Hovory s ním byly neopakovatelnou lekcí nezkažené polštiny, jakou mluvívala varšavská inteligence, za druhé světové války téměř na hlavu zlikvidovaná Němci.
Piotr se v 15 letech stal vojákem Zemské armády a zúčastnil se Varšavského povstání. Z porážky povstání vinil Západ, který nás prodal Stalinovi, stejně jako několik let předtím Československo Hitlerovi. Přestože byl dlouhodobě zapojen do opoziční demokracie, neměl v oblibě většinu politiků a stran, které vznikly ze Solidarity. Po celý život byl socialistou, volil Kwaśniewského a sociální demokracii.
Ještě na konci 70. let přeložil Mráz přichází z Kremlu od Zdeňka Mlynáře a Obnovení pořádku od Milana Šimečky, po roce 1989 vzpomínky Alexandra Dubčeka. A taky několik desítek dalších knih. Když jsem se probíral internetem, narazil jsem na jeho překlad článku Milana Kundery, který vyšel v roce 1980 v římských Listech. A vzpomněl jsem si, s jakým uznáním mluvil o tomto časopise, který právě slaví 40 let od svého zrodu. (Bohužel se nebudu moci zúčastnit slavnostního setkání jeho spolupracovníků, které se bude konat příští – Popeleční (nomen omen?) – středu, takže bych chtěl své české přátele pozdravit alespoň touto cestou a popřát jim dalších 40 let úspěšné práce.)
Piotr Godlewski zemřel loni na podzim po těžké nemoci. Jsem rád, že jsem ho poznal, už jen kvůli němu mělo smysl naučit se česky. Před smrtí dokončil své poslední překlady: Stanice Tajga Petry Hůlové a Cestopisy Karla Čapka. A právě včera jsem poštou dostal Hrabalovy čerstvě vydané Svatby v domě – je to už třetí vydání (první roku 1988 bylo ještě podzemní). Je to tak: překladatelé nepotřebují pomníky, ulice nesoucí jejich jméno, řády, slova uznání ani díků. Zůstávají po nich přece knihy.