Kleenexová revoluce? Nějak mám pocit, že to bude jinak. Pokud tedy nedáte na slova libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Ten v televizním projevu, v němž odsoudil lidové povstání proti spřátelenému diktátorovi sousední země, hřímal: „I vy, moji tuniští bratři, možná čtete tenhle Kleenex a prázdné žvásty na internetu.“ (Kaddáfí totiž přezdívá WikiLeaks značkovými ubrousky Kleenex.) „Staneme se snad oběťmi Facebooku, Kleenexu a YouTube?“ Jelikož je Kaddáfí jenom další diktátor, doufám, že odpověď zní: Ano. Ať s nimi Kleenex vytře podlahu, pěkně s jedním po druhém, jako se vytírají chuchvalce hlenu.
Facebook, WikiLeaks a Twitter přispěly k pádu režimu v Tunisku, nepřeceňujme však jejich roli.
Je to ale možné? Je správné nazývat události v Tunisku „twitterovou revolucí“ nebo „revolucí WikiLeaks“, jak už to někteří dělají?
Dvousečná zbraň
Běloruský aktivista a analytik Jevgenij Morozov nedávno ve své knize zpochybnil zjednodušující představy, jež se skrývají za podobnými politicko-žurnalistickými zkratkami. Tyto nové technologie mohou být totiž stejně tak využity diktátory ke sledování, pochytání a odsouzení protivníků. Především ale zdůrazňuje, že internet nemůže vytěsnit obvyklou mocenskou politiku. O tom, zda bude diktátor svržen jako v Tunisku, nebo zda bloggeři dostanou nakládačku a ocitnou se za mřížemi jako v jeho rodném Bělorusku, rozhoduje pořád jen politika.
Morozovův výpad je namístě, ale příběh Tuniska zároveň nabízí zpřesnění. Skutečně se totiž zdá, že v tomto případě internet sehrál významnou roli, když rozšířil po celé zemi zprávu o sebevraždě, jež protesty zažehla a pak je pomáhala dále rozdmýchávat. Odhadem 18 procent obyvatel Tuniska je na Facebooku a diktátor opomněl na něj včas zablokovat přístup. Sociolog Noureddine Miladi cituje odhady, podle nichž polovina tuniských televizních diváků sleduje satelitní kanály, a poznamenává, že „Al-Džazíra se v průběhu reportování velkou měrou odvolávala na Facebook a YouTube“.
Ještě než Zín Abidín bin Alí padl, jeho režim stačil vrátit obyvatelům sítí úder: zaútočil na gmailové a facebookové účty, nashromáždil přístupová hesla a seznamy kontaktů údajných odpůrců režimu a pak pozatýkal prominentní bloggery, například Slima Amamoua. To jenom posiluje Morozovův argument, že internet je dvojsečnou zbraní. Stejně tak je to ovšem pocta důležitosti nových médií. Ve chvíli, kdy vzniká tento text, se blogger Amamou stal členem nové, dočasné koaliční vlády.
Nikdo neví, co se stane zítra, ale povstání v Tunisku má doposud velmi povzbudivý průběh, obzvláště proto, že bylo autentickým, domácím a do značné míry spontánním hnutím jenom s malou aktivní podporou od západních mocností. (Spíše naopak: Francie až téměř do posledního okamžiku nabízela tuniskému Ludvíkovi XVI. své bezpečnostní experty. Styď se, Madame Liberté.)
Nové technologie sehrály svou roli a pomohly povstání uspět. Odborníci tvrdí, že se Tunisko se svou malou, relativně homogenní, městskou a vzdělanou populací a se svými (zatím) umírněnými islamisty může stát předvojem změn v severní Africe. Pokud všechno půjde dobře, mohou internet a satelitní televize tuto zprávu šířit napříč arabským světem.
Opatrně, Hillary
Věc má ale i své stinné stránky, jak správně ukazuje Morozov. Pokud bude boj za internetovou svobodu příliš úzce spojován s americkou zahraniční politikou a ta zase s americkými firmami jako Google, Facebook nebo Twitter, které začínají mít velmi těsné vazby s americkou vládou, může to ublížit cíli, jemuž má internet sloužit. Autoritativní režimy zdvojnásobí své úsilí cenzurovat a monitorovat ty americké aplikace, které – ne náhodou – patří mezi nejlepší a nejsvobodnější, jaké máme. Režimy místo nich budou podporovat restriktivnější domácí alternativy, jakým je například vyhledávač Baidu v Číně.
Americká vláda jako celek je také v přístupu k internetové svobodě značně nesystematická. Pokud kritizuje Írán nebo Čínu za to, že skrytě sledují své protivníky, proč dělá totéž s těmi, jež označuje za hrozbu národní bezpečnosti? Američané vychvalují globální svobodu informací a odsuzují WikiLeaks jako, neuvěřitelnými slovy samotné Clintonové, „hrozbu mezinárodnímu společenství“.
Tunisko je tady opět dobrým příkladem. Mluvit o „revoluci WikiLeaks“ je stejně absurdní jako zmiňovat „twitterové povstání“, ale odhalení WikiLeaks ohledně toho, co všechno američtí diplomaté věděli o rozbujelé korupci režimu bin Alího, rozhodně přihodilo svůj díl do přetékajícího hrnce tuniské mizerie. Mít přístup k podrobnostem zaštítěným autoritou amerického ministerstva zahraničí, vidět, jak moc navenek přátelská Amerika režimem opovrhuje, a být si jist, že totéž vědí i ostatní Tunisané, protože všechny informace visí volně na netu – to jistě mělo svoji váhu.
Takže pokud ministryně zahraničí Clintonová skutečně chce tvrdit (a já jsem přesvědčen, že legitimně může), že Američany vybudovaná síť globální výměny informací přispěla ke křehkému zrodu svobody v Tunisku, pak by skutečně měla ztratit nějaké to dobré slovo za WikiLeaks neboli Kleenex, dáváte-li přednost verzi Muammara Kaddáfího. Výplatu na to ale nesázejte.