Po kolikátý již rok trápí mě, jak řeč o Vánocích – ta mediální, někdy žel i ta církevní – jest již zcela vyprázdněna. A letos nalezl jsem protijed: Přivezl jsem si z Budapešti maďarské koledy. Přesněji: Koledy z barokních Uher. Ještě přesněji: Z barokního uherského Sedmihradska. Hudebně – typické středoevropské koledy barokní, pololidové, idylické, pastorální, zvonečky doprovázené, něžné a dojímavé. Textově – inu, maďarské koledy. Na desce navíc scházejí texty, takže nezbývá než spoléhat na sluch. Sluch však vnímá jen proud tajemných zvuků. Mezi nimi však přece několik slov lze rozeznat:
Isten = Bůh
Ember = Člověk
Király = Král
Máriábol = Z Marie
Bethlehemben = V Betlémě
Pásztorok = Pastýři
A to stačí. To je to jediné podstatné. Všechny ostatní řeči o Vánocích, které se na nás valí, lze vnímat jako proud jakýchsi bezvýznamných zvuků.