Zvonící varlata sv. Bimbama ve finále / Střpřek

Pan redaktor Zídek mě tuhle zase požádal o článek – přestože jsem ho den předtím upozornil, že jsem v časově dezolátní situaci. On ale že abych napsal něco přímo o sobě. Na takovou nestydatost bych bez něj skutečně nepřišel. Před lety mi – to jsme si ještě vykali – pomohl při rešerši o exportu zbraní za socialismu a teď se mu zrovna narodil třetí syn – zklamat ho tedy nemůžu.

Aktuální kulturu normálně ignoruju, o tom jsem jednou už psal. Teď je to se mnou ale ještě o dost horší, momentálně pořádně nevím nic ani o sobě. Na vysvětlenou: Moje knížka o zvonících varlatech svatého Bimbama – vyšla vlastně už na jaře – se z ničeho nic octla na takzvané longlist. Je tedy nominovaná na knižní cenu Frankfurtského veletrhu. To mi kdosi telefonicky sdělil. Na té listině je nás tam prý dvacet. A tím, že beletrie vycházejí za rok (od podzimu do podzimu) nepřehledná kvanta, je to samo o sobě jakési vyznamenání. V užším výběru bylo – tohle vím náhodou od manželky – tak asi 150 knížek.

K ignorování všech literárně-tržních záležitostí mám samozřejmě dobré důvody. Než se o ceně definitivně rozhodne, uběhnou dlouhé týdny. A tím, že k práci potřebuju klid, nezadávám do search engině z hygienických důvodů nikdy svoje jméno, v mezisíti se prostě nehrabu. Znamenalo by to totiž dobu nesmyslných spekulací, pitomé nervozity a zbytečné závisti. Nechám se překvapit Milý Petře: nemám vlastně o čem psát. A moje zvídavá žena má přísnej zákaz mi nějaké vygooglovanosti vyprávět. Teď je zrovna na jakési psychoanalytické konferenci mimo Berlín a já se jí na nic ani nemůžu zeptat. Ale to je takhle lepší. Kdyby věděla, že zrovna píšu navíc něco i pro Prahu (tedy vedle všech ostatních závazků), by mě určitě zmlátila. Poslední noci jsem spal jen pár hodin, byt je zabordelenej, od domácích povinností jsem se oprostil už před… přesně to nevím. Přitom manželka chodí dennodenně do práce, já ne. Teď se mi tu válí svetry, kalhoty, trička, ponožky dokonce uprostřed obýváku.

Zpět k věci: Ta zmíněná cena je nejděležitější německá cena vůbec (Rakušani a německy píšící Švýcaři se toho drze účastní taky), porota je nepodplatitelná a kritéria jsou nemilosrdná – na každý pád na profesionálně vysoké úrovni. Takže se zájem novinářů a čtenářů obratem zužuje na tenhle exkluzivní výběr. Definitivní binec pak nastane, když se konečně zveřejní ta zúžená a všestranné prospekulovaná shortlist (manželka to osudné datum určitě zná). Dneska je neděle, nic mi tu nezvoní a já tenhle článek dnes nebo zítra chci odeslat. A v úterý jedu do Prahy. Na ty shortlistové knížky se lidi slepě vrhají a knihkupci si pokladny každoročně obkládají šesti sloupky té smetánky – zbytek knižní produkce tím pádem nemá šanci. Já se nechám překvapit, podobně jako když občas jedu autem do města. Před křižovatkami totiž zásadně počítám s červenou – nepřidávám plyn a jsem pak s oběma alternativami spokojený. Především s předvídaným brzděním na žlutou. K čemu je ta cena dobrá, není těžké uhodnout – nevymysleli si ji k neurotizování nominovaných šťastlivců nebo deptání zavrhlých zoufalců, je to v první řadě nástroj k oživení knižního prodeje. Proto ty dlouhé týdny. Ale ty jsou zapotřebí i z praktických důvodů – v té době členové poroty čtou, diskutují, čtou a čtou.

Pravděpodobnost, že tu cenu dostanu, je momentálně 1 : 20. To není špatné. A tím, že mezi těmi dvaceti jsou skutečně velkorážná literární děla, nemusím si ani dělat starosti s přípravou nějakého proslovu. Můžu dál v klidu klopýtat přes svetry, kalhoty, bundy. Kdyby mi pan Zídek dovolil otisknout nějakou fotku, vyfotil bych mu svou pracovnu. Tam to vypadá příšerně celej rok. Nošený hadry vrším na opěradlo jedné zbyteľné židle a mám přitom jednu zásadu: Luxuju až poté, když mi ten textil začne padat do chuchvalců prachu na podlaze.

Trochu jsem se odchýlil od tématu. Chtěl jsem vlastně utrousit něco o kolezích, kteří denně studují informace v mezisíti – tedy na burze svobodné ješitnosti. Celý den se tam dají sledovat indicie, drby, vývoj prodeje. Ale i jinačí bonbonky: Kdo kde z poroty se o čem jak vyjádřil, co se komu z nich jinak v literatuře líbí, jak se čtenářská nálada, denní trend módy a vkus vyvíjejí. O čem a jak se na rozhodujících schůzkách poroty mezitím ale opravdu mluví, se teoreticky skoro nikdo nedozví. A kritéria při rozhodování – nezávisle na vkusu těch jednotlivých soudců – jsou možná prorostlejší než přední vepřové. Snad je dobré mít pleš nebo mít za sebou dětství u hráze rybníka? Nebo by knížka neměla mít víc než 300 stránek? Snad by člověku pomohl i zbarvenej ksicht ze solária. Nebo artikulační finesy při veřejných výstupech. Vegetariáni prý letos mají také dobré šance – samozřejmě ale mladý holky s přijatelnými čely, plochými zadky a pysky jako Angelina J.

Text vyšiel v prílohe Orientace denníka Lidové noviny.