Minulý pátek se Nicolas Sarkozy a David Cameron připojili k francouzským a britským veteránům, aby společně oslavili 70. výročí rozhlasového vysílání, v němž Charles de Gaulle vyzval Francouze k povstání proti Hitlerovi. Ve stejný den, 18. června 1940, Winston Churchill v legendárním projevu na půdě parlamentu oznámil, že bitva o Francii skončila, zatímco zápas o Británii právě začíná.
Léto 1940. Churchill a de Gaulle. Tato chvíle a tito dva muži nikdy nepřestali určovat dějiny Velké Británie a Francie. Britská zahraniční politika není od roku 1940 ničím jiným než poznámkami k Churchillovi, francouzská zase k de Gaullovi. Oba státníci, spisovatelé a rétoři stáli na počátku mýtu, který nikdy nepřestal nabírat na síle. Mýty všech dalších poválečných politiků obou zemí jsou ve srovnání se silou churchillismu a gaullismu pouhým mihotáním svatojánských mušek. A platí to i pro Margaret Thatcherovou.
Otázkou zůstává, jak s takovým dědictvím naložit právě nyní. Co dnes znamená hlásit se k Churchillovi nebo de Gaullovi? Nepřišla chvíle, kdy by měly obě země vystoupit ze stínu velikánů? A pokud ano, jakým způsobem? Společně, nebo každá zvlášť?
Mlčeti zlato
Letošní 18. červen byl před de Gaullovým hlavním stanem v Londýně pojednán jako radostná oslava válečného přátelství ve zbrani. Zcela bez povšimnutí zůstala skutečnost zachycená v novém životopise „generála“ z pera Jonathana Fenbyho, totiž že britská vláda původně navrhovaný de Gaullův projev odmítla jako „nežádoucí“. Rozhodnutí musel zvrátit samotný Churchill, který na zasedání vlády chyběl, protože si připravoval právě onen vlastní památný projev. Beze zmínky se obešlo také tragické rozhodnutí Britů potopit o několik týdnů později u Mers-el-Kébir francouzskou flotilu, aby nepadla do rukou Němců. Nikdo si nevzpomněl na dramatické výstupy mezi Churchillem a de Gaullem, jež vedly Churchilla k údajnému výroku, že nejtěžším křížem, jaký musel během války nést, byl lotrinský kříž (symbol de Gaullovy Svobodné Francie).
To všechno prošlo bez povšimnutí – a právem! Skutečným příběhem těch let je totiž opravdu příběh velkého společného boje. Ať byly hádky mezi oběma válečnými vůdci jakkoli divoké, Churchill věděl, že na de Gaullově místě by jednal úplně stejně.
Oba politici byli navíc sami mistry v zametání nepohodlných skutečností pod koberec. Churchill spřádal mýtus o věčném přátelství anglicky mluvících národů, de Gaulle zase o opravdové, věčně se bránící Francii, vedle níž byla kolaborantská realita vichystického režimu a okupované Francie pouhou výjimkou z pravidla. Oba přesně věděli, co činí, když ony národní pověsti budovali. „Pozvedl jsem na vlastních rukou mrtvolu Francie a přesvědčil jsem svět, že je živá,“ zaznamenal generálova slova na sklonku života André Malraux.
Oxfordský historik Sudhir Hazareesingh ve své nové, útlé knize Le mythe gaullien ukazuje na dopisech, které generálovi posílali prostí lidé, jak hluboko pronikl jeho příklad a mýtus do obecného povědomí. Totéž je možné prohlásit o Churchillovi a churchillismu. Oba státníci a básníci v jedné osobě vyprávěli příběhy o tom, kým my, Francouzi i Britové, jsme, a protože jsme jim věřili, stali jsme se do jisté míry skutečně jimi stvořenými národy.
Problém je v tom, že nás oba národní mýty vedou opačným směrem. Protikladná poučení, jež si Churchill a de Gaulle odnesli z traumatu roku 1940 a následujících událostí, určují zahraniční politiku našich zemí dodnes. Zjednodušeně řečeno, Churchill došel k názoru, že Británie se nemůže spolehnout na Francii a musí se o své přežití, bezpečnost a, pokud je to možné, i velikost postarat sama, prostřednictvím zvláštních vztahů se Spojenými státy. De Gaulle vyvodil, že francouzskou velikost je možné obnovit pouze skrze zarytou nezávislost na Spojených státech a také na Velké Británii a skrze partnerství na evropském kontinentu.
Národní mýty stvořené těmito velikány vedou Francouze a Brity opačným směrem.
Krátce před vyloděním v Normandii řekl Churchill de Gaullovi, že pokaždé, když se Británie „musí rozhodnout mezi Evropou a otevřeným mořem, rozhodne se pro otevřené moře. A pokaždé, když se já budu muset rozhodnout mezi vámi a Rooseveltem, rozhodnu se pro Roosevelta.“ De Gaulle na to nikdy nezapomněl a uváděl chronickou slabost Británie pro transatlantické vztahy jako jeden z důvodů, proč řekl „non“ britské žádosti o členství v tehdejším Evropském hospodářském společenství. De Gaulle místo toho pěstoval zvláštní vztahy s Německem.
Tento přístup býval občas narušen, například za vlády Edwarda Heathe a Georgese Pompidoua nebo v prvních letech vlády Tonyho Blaira. Když ale došlo na lámání chleba v irácké válce, vrátily se Paříž i Londýn k ověřeným stereotypům. Blair spílal zrádným Francouzům, aby mohl táhnout s Američany do Iráku. Jacques Chirack dštil síru na „Anglosasy“. Během irácké krize se Blair a Chirac chovali jako odpudivé figurky parodující Churchilla i de Gaulla. Byla to vystupňování churchillismu a gaullismu ad absurdum.
Nová strategie
Sarkozymu je potřeba přiznat, že jednoznačně překročil stín základní gaullistické pozice ve vztahu ke Spojeným státům. Otázkou teď je, zda je Cameron schopen opustit vlastní pseudochurchillovsky euroskeptickou pozici, která vždy straní USA na úkor EU. A zda jsou oba muži společně schopni rozvinout novou společnou strategii, kterou nyní nezbytně potřebujeme. Ta spočívá v budování EU, jež promlouvá ke světu silnějším, jednotnějším hlasem, ale která je zároveň partnerem Spojených států, nikoli jejich žárlivým rivalem. Německo ve své dnešní zadumané a sebestředné nacionalistické náladě podobný tah provést nemůže.
Říká se, že britská a francouzská vláda společně hledají oblasti strategické spolupráce, obzvláště ve sférách obrany a bezpečnosti. Pro začátek by nebylo špatné, kdybychom 70 let poté, co britská vláda navrhla úplnou unii obou zemí, dokázali jeden druhému alespoň prozradit, kde jsou umístěny naše jaderné ponorky, aby se omylem nesrazily jako vloni.
Naše složitá doba ale volá po vizi a odhodlání, jež zdaleka přesahují vše, o čem se mezi Londýnem a Paříží diskutuje. Ve světě bezprecedentních globálních výzev, vzestupu jiných než západních mocností (například Číny) a existenční krize eurozóny teď Evropa stojí před jakýmsi civilním rokem 1940. Otázka nezní, jak se Churchill a de Gaulle zachovali tehdy. Musíme se ptát, co by udělali právě teď?
Text vyšiel v denníku The Guardian, v českom preklade v časopise Respekt.