V dubnovém čísle brněnského měsíčníku Host vyšel text Lenky Vítové Země zaslíbená. Tím se míní Polsko, kde se česká kultura těší – alespoň podle autorky, přednášející na univerzitě v Poznani – největšímu zájmu na světě.
V článku je hodně nadsázky. Není například pravda, že moje kniha o Hrabalovi Gra w lycie (Hra na život) vyvolala velký zájem. Jistě, přeložili ji do italštiny a maďarštiny, ale nikoli do češtiny ani do němčiny, na rozdíl od Gottlandu Mariusze Szczygla, který se stal evropskou knihou roku 2009 a bestselerem jak v Polsku, tak v České republice.
Vítová ho kupodivu vůbec nepřipomíná; což je rámcově obdobné, jako by se v článku o přijetí českých autorů ve světě vynechal jediný spisovatel po Haškovi, který měl na vývoj světové literatury skutečně vliv, tedy Milan Kundera.
Zbabělci. Ale zábavní česká polonistka připomíná, že v Polsku vyšlo v letech 1990-2005 nejméně 158 z češtiny přeložených beletristických knih, a uvažuje nad příčinami takové popularity české kultury. Podle mě je třeba začít otázkou, proč se Poláci nezajímali o českou literaturu už dřív.
Před válkou byl důvod jednoduchý – protože tehdejší literární publikum považovalo četbu knih psaných plebejci (a Češi byli plebejci z definice) za neděstojnou. Navíc to byla čtenářská obec neobyčejně úzká – dva přední kulturní týdeníky, liberální Wiadomolci Literackie i nacionalistický Prosto z Mostu, měly v roce 1939 dohromady sotva 25 tisíc čtenářů.
Jediným českým spisovatelem, který před válkou zaznamenal v Polsku úspěch, byl Hašek. Bohužel Švejk se mimořádně podepsal na vnímání Čechů coby národa zbabělých kombinátorů (což ješté přiživovala propaganda sanace, režimu Józefa Pilsudského) a přispěl k upevnění tohoto stereotypu, byť s mírným zjemněním (zbabělci, ale zábavní).
Gottland se přece nyní stal takovým fenoménem právě proto, že tento negativní stereotyp zbořil. Szczygiel polskému čtenáři ozřejmil, že Češi nejsou smějící se debilové (abychom parafrázovali hrabalovskou charakteristiku z Ostře sledovaných vlaků), ale normální lidé s dramatickými – a nezřídka vskutku kafkovskými – životy.
Poprvé v dějinách
Úspěch Szczyglovy knížky by ještě před dvaceti lety nebyl možný. Kvalitativní změna vztahu Poláků k Čechům je totiž způsobena tím, že se obě naše společnosti řím dál víc jedna druhé podobají.
Když se mluví o Polácích a Češích, obvykle se poukazuje na protiklady (romantici v. pragmatici, věřící v. nevěřící, elitáři v. rovnostáři), ale to je intelektuální trivialita. Podobností je totiž víc. Masový příliv venkovského obyvatelstva do měst a obecný rozmach vzdělanosti způsobily, že v poválečném Polsku začali – poprvé v našich dějinách – mezi vzdělanými osobami dominovat lidé z vrstev označovaných před válkou jako nižší. Za svůj původ se tehdy styděli a osvojovali si – přinejmenším deklarativně – tradiční vzorce elitní šlechtické kultury. Ale od 60. let mohli vídat filmy typu Ostře sledovaných vlaků a uvědomit si, že je možný i jiný model vysoké kultury: rovnostářské, lidové, svébytné.
Tento proces se urychlil v posledních 20 letech, kdy jsme žili – opět poprvé v historii – v rovnostářské společnosti a demokratickém státě. Většina Poláků se díky tvrdé práci dočkala majetkového postavení, o jakém se jejich předkům, rolníkům na panské robotě, ani nesnilo (jeho znaky jsou dům za městem nebo vlastní byt, automobil či dva, plazmový televizor a počítač se stálým připojením k internetu, zahraniční dovolené a mobil pro každého člena rodiny). Češi se z bídy dostali podstatné dříve než my (což neznamená, že by v Čechách nebylo chudoby). Takže žádný div, že chceme být jako Češi.
Schovej babičce občanku
Na oplátku si Češi občas vezmou něco od nás. Předvolební video Přemluv bábu přece není nic než česká verze polské akce Zabierz babci dowód (Schovej babičce občanku).
Ta byla populární před třemi lety, kdy Petr Zelenka zrovna točil v Polsku Karamazovy. Akce jako apelovala na mladé, aby rozmluvili prarodičům hlas pro politiky spojené s xenofobním Radiem Maryja, ve skutečnosti měla prostě zmobilizovat voliče liberální Občanské platformy. Což se povedlo.
A tento týden bude možné nejvýznamnější tvůrce současné polské poezie, prózy a reportáže potkat v Praze. Polsko je čestným hostem letošního festivalu Svět knihy a pozvání přijali mimo jiné nositelka Nobelovy ceny Wislawa Szymborska, Olga Tokarczuk, Wojciech Kuczok, Mariusz Szczygiel, Marek Krajewski nebo Andrzej Sapkowski.
Vždycky jsem věděl, že skutečnou zemí zaslíbenou jsou Čechy…
Text vyšiel v prílohe Orientace denníka Lidové noviny.