Nedávno jsem krátce před jednou hodinou odpoledne vešel do restaurace Atrium nedaleko britského parlamentu, hojně navštěvované politiky, vládními úředníky a novináři, abych poobědval s přítelem, mimochodem proslulým svou ostrou kritikou islamismu. Místo něj se však ve dveřích objevilo hejno bradatých islamistů, oblečených stylově to plandavých tunik a kalhot. Mluvili vzrušeně do svých mobilů a potom v místnosti v zadní části restaurace vyvěsili černý transparent s heslem „Šaría pro UK“ tak, aby jej mohly dobře snímat kamery štábů, které se dostavily na jejich tiskovou konferenci. Kromě toho rozdávali letáky s úhledně napsanými slogany jako „Islám bude vládnout světu“, „Demokracie je pokrytectví“ a jako hlavní triumf parafráze z Orwella: „Svoboda = Diktatura“.
Přesně v jednu se jejich lídr Anjem Choudary posadil před mikrofon, aby vysvětlil, proč zákaz organizace Islam4UK, který ohlásilo britské ministerstvo vnitra, je „vítězstvím pro islám a muslimy“. S chytrostí mediálně zkušeného extremisty balancoval na hraně zákona, když obviňoval britskou vládu ze „státem podporovaného terorismu“. Jeho poznámky přerušovaly výkřiky „Alláh Akbar!“, které produkovala skupinka asi patnácti pečlivě stylizovaných islamistů. Jejich hlasitost byla přesně nastavena tak, aby nerušila hosty v restauraci, ale pro televizní účely působily výkřiky dostatečně tálibánsky. Když jsem tyto mladé muže zpovzdálí pozoroval, jak si mezi sebou vzrušeně šeptají a neustále píšou esemesky, zdáli se mi být mnohem blíže k popkultuře televizních show, jako je Big Brother, než k mentálnímu světu islámského chalífátu, jehož obnovu žádali – anebo byli přinejmenším kombinací obojího.
Anjem Choudary obhajoval návrh sdružení Islam4UK organizovat protestní pochod proti válkám v Iráku a Afghánistánu v městečku Wootton Bassett, které se v Británii proslavilo tím, že se v něm konaly smuteční ceremonie u příležitosti návratu mrtvých těl britských vojáků do vlasti. A také odsoudil „pokrytectví zákonů psaných lidmi“ a řekl, že zákaz jejich sdružení je „největší laskavost, jakou nám mohla britská vláda prokázat“.
Raději zesměšnit
Obávám se, že může mít pravdu. Neefektivní zákaz může být tou nejhorší možností – a ne-efektivní zřejmě bude, protože samotný Islam4UK vyrostl z kořenů svých zakázaných předchůdců a po zákazu bude fungovat dál s novým názvem. A pokud bude Choudary pokračovat tak jako dosud, když si užívá policejní ochrany před případnými útoky krajní pravice a šíří přitom jed, jehož účinek sílí díky médiím a slávě, kterou ho poctili britský premiér a ministr vnitra, bude to horší, než kdyby byl po celou dobu prostě ignorován. O kolik účinnější by bylo zbavit se tohoto muže tradiční britskou metodou – pohrdavým zesměšněním.
Ke všemu zavání načasování zákazu politickým oportunismem. Jistě, ministerstvo vnitra tvrdí, že vychází z doporučení Centra pro analýzu terorismu, kterou teprve nedávno dostalo na stůl, ale tváří se, jako kdyby se tito lidé objevili teprve včera. Pokud jsou někteří z nich teroristé, měli být už dávno ve vězení. Pokud někteří z nich propagují terorismus, dělají to už dost dlouho. Tak proč je zakazovat právě teď? Každý jen trochu politicky zorientovaný občan ví, že labouristé se nechtějí před volbami dostat pod tlak konzervativců, kteří už avizovali, že jakmile se dostanou k moci, zakážou organizace, jako je například Hizb ut-Tahrír, která je ostatně mnohem vlivnější než Islam4UK.
K omezení svobody projevu potřebujete opravdu přesvědčivé důkazy .
Pokud jde o Hizb ut-Tahrír, nedávno jsem četl zajímavou analýzu Centra pro sociální soudržnost, což je think tank, který nelze podezírat z náklonnosti vůči islamismu. Analýza tvrdí, že nejlepší odpovědí konzervativců na Hizb ut-Tahrír není jejich zákaz, ale strategie „občanské intolerance“. Jinými slovy, členové této organizace mají být veřejně stavěni do role páriů, stejně jako lídři xenofobní, krajně pravicové Britské národní strany. Nemusím sice souhlasit s doporučeními této analýzy, ale její podstata vyznívá dost přesvědčivě.
Tento postoj není trivializací hrozby. Jde o to, jak tuto hrozbu pojmenovat a jak s ní efektivně bojovat. V posledních týdnech nám bylo dvakrát připomenuto, jaké nebezpečí ze strany islamismu hrozí. Mladý fanatik se pokusil vyhodit do vzduchu letadlo nad Detroitem a další chtěl zabít dánského karikaturistu. Je šokující si uvědomit, kolik lidí dnes v Evropě musí žít v obavě o svůj život.
Jde i o naši svobodu
Problém spočívá v tom, že nikdo neví, který z těch odcizených mladých muslimů se vyvine v radikála a který – pokud k tomu bude mít správné podmínky – se jednou zařadí do normální společnosti. Za dvacet let možná některý z těch mladých aktivistů z Islam4UK bude běžně obědvat v restauraci Atrium jako vlivný poradce konzervativců. Nebo se možná za dvacet měsíců pokusí odpálit bombu. V takovém případě už by asi bylo pozdě na úvahy. Když však namíříte diskriminaci proti celé jedné sociální skupině, neznásilňujete jen základní principy svobodné společnosti, ale může se vám stát, že dosáhnete opačného efektu, než jste si přáli. Nedávná zpráva Quilliam Foundation, antiradikalistického think tanku, předložila alarmující důkazy o počtu lidí, kteří se mění v násilnické muslimské extremisty za zdmi britských vězení.
Takže: musíme se jasně zaměřit na cíl, jímž je násilí. Svět je plný lidí, kteří říkají idiotské, odporné, nenávistné a urážející věci. Kdybychom je všechny zavřeli, jedna polovina lidstva bude věznit tu druhou. Důležité je rozpoznat vše, co vede k násilí. Na to, abychom zastavili to, co směruje k násilí, musíme využít různé metody – od měkkých až po ty zjevně tvrdé.
Pokud tyto metody neohrožují svobodu a mají šanci na úspěch, využijme je. Ale pokud svobodu ohrožují, jako například metoda zákazu politických organizací a omezení svobody projevu, potom potřebujete přesvědčivý důkaz, že to prospěje bezpečnosti – a nemám na mysli zabezpečení jedné politické strany proti předvolebním útokům jiné strany. Nemůžeme dovolit to, čeho jsme až příliš často byli svědky v poslední dekádě: omezovat svobodu bez toho, aby se zvýšila naše bezpečnost.