Foto: Amos Chapple cez Boston Globe Big Picture
Když Teherán a hlavní světové mocnosti podepsaly předběžnou dohodu o íránském jaderném programu, očekávání byla vysoká. Předminulý týden ale naděje vážně povadly poté, co íránští představitelé vydali několik ostrých prohlášení, izraelský premiér potvrdil svůj odpor k jakémukoli představitelnému kompromisu a několik vlivných amerických senátorů pohrozilo zavedením nových sankcí. Neznamená to, že konečná dohoda s Teheránem je nedosažitelná. Obě strany, Západ i Írán, teď však musí se vší vynalézavostí začít přemýšlet, jak překlenout hlubokou propast a vyhnout se největší překážce, jíž čelí a která se nenachází v zahraničí, ale na domácí půdě.
Když ostatní, tak my taky
Výroky, jež přitáhly největší pozornost, pronesli íránský ministr zahraničí a prezident. Ministr zahraničí Muhammad Džavád Zaríf prohlásil na stanici CNN, že navzdory tomu, co Washington opakovaně tvrdí, Írán „neslíbil demontovat vůbec nic“. V rozhovoru se mnou také na stanici CNN o něco později prezident Hasan Rúhání vysvětlil, že Írán neodstaví své těžkovodní reaktory v Aráku. Tento bod je předmětem sporu se Západem, který se obává, že zařízení může vyrábět plutonium a to je možné využít k výrobě jaderné zbraně.
Írán i Amerika mají zásadně rozdílné představy o tom, jak by měla vypadat přijatelná konečná dohoda. Na základě svého rozhovoru s Rúháním a diskusí s dalšími íránskými představiteli mám pocit, že íránský postoj je následující: Írán poskytne světu záruky a důkazy o tom, že jeho jaderný program je civilní, a nikoli vojenské povahy. To znamená, že se země v bezprecedentním měřítku otevře inspekcím svých zařízení. Předběžná dohoda předpokládá mezinárodní inspekce v zařízeních na zpracování a obohacování uranu i v uranových dolech. Do těch minulý týden vstoupili inspektoři poprvé po deseti letech.
Zároveň ale nejsou íránští představitelé ochotni akceptovat jakákoli omezení svého programu. Často hovoří o nutnosti, aby se s Íránem zacházelo jako s kteroukoli jinou zemí, jež podepsala dohodu o nešíření zbraní hromadného ničení. Ta jim podle jejich přesvědčení zajišťuje právo neomezeně obohacovat uran za účelem výroby elektrické energie. Smlouva však ve skutečnosti o obohacování neříká vůbec nic. Některé země, jež disponují jadernými elektrárnami, uran neobohacují, jiné však ano a to umožňuje Íránu poměrně přesvědčivě tvrdit, že obohacování bylo až dosud povoleno. Dohoda uvádí jediné omezení a tím je, aby jaderná produkce sloužila „mírovým účelům“.
Pod tlakem
Americká představa o konečné dohodě s Íránem je velmi odlišná a vychází z předpokladu, že Írán musí učinit významnější kroky než ostatní, aby svět přesvědčil, že jeho program má mírové cíle. Teherán by mohl obohacovat malé, symbolické množství uranu na úroveň pěti procent (odkud je cesta k materiálu vhodnému pro vojenské využití ještě velmi zdlouhavá). Kromě toho by Írán demontoval tisíce již existujících centrifug a odstavil by svůj těžkovodní reaktor. Washington chce zkrátka prodloužit čas nutný pro přechod od civilního k vojenskému programu.
Obě strany se budou muset hluboce zamyslet nad tím, co je skutečnou podstatou jejich obav. Představitelé Íránu se budou muset smířit s tím, že svět k jejich zemi přistupuje odlišně a že k tomu má dobré důvody. Írán disponuje programem, jenž budí podezření – je to mohutná investice, jejímž výsledkem je jen velmi malé množství elektřiny – a země již o něm v minulosti nemluvila pravdu. Washington bude muset naopak uznat, že i když v otázce inspekcí získá více ústupků, než původně očekával, pokud jde o demontáž jaderného programu, budou výsledky naopak slabší. Jestliže si bude moci být jist, že mezi přechodem z civilního na vojenský program existuje reálná časová prodleva – řekněme šest až devět měsíců –, bude to významný úspěch. Nakonec pokud by Írán vyhostil inspektory ze země, okamžitě by to změnilo situaci a Washington by ani nepotřeboval šest měsíců k tomu, aby mohl reagovat.
K překonání mnoha rozporů je možno využít kreativních postupů. Colin Kahl a Joseph Cirincione z Georgetownské univerzity, kteří se problémem zabývají, mě upozornili například na to, že centrifugy je možné odstavit, aniž by bylo je nutné zničit. Ve skutečnosti Írán instaloval více než 19 800 odstředivek, ovšem funkčních je méně než polovina z nich. Podobné kompromisy se podařilo najít už v minulosti. Írán například vždy tvrdil, že nedovolí odvézt ze země své zásoby uranu obohaceného na 20 procent, v předběžné dohodě se ale zavazuje, že je bude neutralizovat oxidací nebo naředí. Podobně může Írán ponechat v provozu svůj těžkovodní reaktor, může jej však přebudovat v lehkovodní systém.
Ze setkání s Rúháním a Zarífem jsem si odnesl přesvědčení, že jsou to umírnění politici, jejichž cílem je hlubší integrace Íránu do světového dění. (Rúhání mi například naznačil, že v nadcházejících měsících budou propuštěni vůdci zelené revoluce z roku 2009.) Zároveň jsem si nicméně jist, že na domácí půdě mají mnoho odpůrců a ocitají se pod tlakem. O Obamově administrativě je možné říci totéž. Obě strany potřebují začít pro konečnou dohodu s jejími kompromisy připravovat podmínky na domácí půdě a musí přestat spoléhat na to, že když to vyjde na jednáních v Ženevě, doma to bude fungovat také.