V bouři hlasů, která se zvedla po zveřejnění článku Udání Milana Kundery v týdeníku Respekt, zněl jeden hlas zřetelněji než jiné. Byl to hlas české generace spisovatelů a intelektuálů s ročníkem narození těsně kolem roku 1930, do níž patřil také můj otec.
V bouři hlasů, která se zvedla po zveřejnění článku Udání Milana Kundery v týdeníku Respekt, zněl jeden hlas zřetelněji než jiné. Byl to hlas české generace spisovatelů a intelektuálů s ročníkem narození těsně kolem roku 1930, do níž patřil také můj otec. Pojí ji společný osud a velký vliv na českou společnost, ve střední Evropě naprosto výjimečný. Zásadním způsobem ovlivnila i moje myšlení – a skrze mého otce také můj život. Dnes jsem se s ní – ke svému velkému překvapení – dostal do sporu, o němž jsem si myslel, že k němu nikdy nemůže dojít. Z celé široké škály často protichůdných postojů mne zaujala právě její jednotná „kruhová obrana“ (titul jedné z knih mého otce) Milana Kundery a její argumenty. Přinutily mne totiž nahlédnout minulost – i svou vlastní – z nového úhlu.
Můj otec Milan Šimečka, který se s Milanem Kunderou dobře znal, byl počátkem padesátých let také zapáleným a v šedesátých letech reformním komunistou, po roce 1968 se stal disidentem, významným spisovatelem a filozofem. Posledních třicet let svého života (zemřel v roce 1990) věnoval veškerou svou intelektuální energii analýze systému, jemuž pomáhal ke zrodu. Debatovali jsme stovky, ne-li tisíce hodin o minulosti, byl jsem posluchačem jeho mučivého sebezpytování a hledání odpovědi na jaspersovskou otázku viny. Měl jsem také to štěstí, že jsem se díky němu (byť on si myslel, že jeho vinou) stal disidentem. Komunistický režim mne už jako čtrnáctiletého kluka zařadil mezi své nepřátele a nedovolil mi být jeho tichou a konformní součástí, třebaže jsem se o to zpočátku snažil.
Ano, měl jsem štěstí, protože díky otci jsem se v osmdesátých letech stal účastníkem pravidelných setkání zakázaných českých (a několika slovenských) spisovatelů. Byla to neobvyklá společnost, v níž se ti, kdo strávili v padesátých letech mnoho let ve vězení a pod zemí v uranových dolech, jako Karel Pecka a Zdeněk Rotrekl, setkávali s těmi, kdo ve stejné době publikovali texty na oslavu komunismu a byli vyvoleni k životu na výsluní. Stal jsem se užaslým svědkem jejich debat, jež často začínaly Peckovou výčitkou: Podíleli jste se na režimu, který mne a tisíce dalších uvrhl do vězení. Mládí vás neomlouvá, tak jako vás neomlouvá, že jste o tehdejších zločinech režimu nevěděli. Nechtěli jste nic vědět, byli jste slepí a hluší, protože jste takoví chtěli být.
Tehdy se mi zdála ta výčitka příliš krutá. Byli už přece potrestáni zákazem publikovat, přiznali také svůj omyl, pocit viny se stal tématem jejich knih, někteří, včetně mého otce, se dokonce stali vězni onoho režimu. Oni přece sepsali a podepsali Chartu 77, oni byli nositeli étosu univerzality lidských práv a nedělitelnosti svobody. Jaký má smysl nutit je teď k pokání, k čemu je dobrá ta mravní nadřazenost obětí, která – přiznávám – mi nebyla sympatická?
Není náhodou, že tyto debaty začínaly po půlnoci a po mnoha číších vína. Bylo to jako noční můra, přicházející v čase, kdy vědomí propouští na povrch jindy přísně střežená tajemství. Ale přes všechnu drásavost těch debat na nich bylo cosi vzrušujícího. Připomínalo to divadelní hru o podivném soudním procesu, kde zločinem nebyl čin, nýbrž myšlení a text. Hledaly se příčiny mravního a intelektuálního selhání obžalovaných autorů a současně se uznávalo, že svými pozdějšími texty, mnohem lepšími než ty z mládí, svou vinu odčinili.
Nepoložená otázka
Ale co když existovalo ještě jiné selhání než intelektuální? Mohl mladý komunista v raných padesátých letech projít tehdejším režimem, aniž by pouhým svým bytím, ke kterému patřilo třeba jen zvedání ruky na stranických schůzích, nezasahoval do osudů jiných lidí? Tato otázka v oněch debatách nepadla, nepoložil ji ani jindy tak naléhavý Karel Pecka. A v souvislosti s kauzou Kundera jsem si uvědomil, že jsem ji nikdy nepoložil ani já svému otci. Nikdy jsem se ho nezeptal, zda se podílel třeba na tom, že z vysoké školy byl pro své názory vyhozen nějaký student. Nezeptal jsem se, protože tehdy jsem nebyl připraven znát odpověď.
Podobně je na tom dnes velká část české společnosti. Generace mého otce představuje – i díky výjimečně silnému poválečnému postavení komunistické strany, ve střední Evropě nevídanému – jedinou jasnou linii historického oblouku, kterým Češi prošli ve druhé polovině minulého století. Na rozdíl od Polska, kde měli komunističtí intelektuálové od počátku přirozenou konkurenci například v katolických myslitelích a v osmdesátých letech se navíc všichni potkali v Solidaritě. Na rozdíl od Maďarska, kde pro takovou generaci nebylo po roce 1956 a zejména v kádárovském měkkém režimu místo. Na rozdíl od Slovenska, kde se slovenští spisovatelé a intelektuálové rozplynuli v normalizaci.
V Česku se prakticky neprosadila jiná alternativa k výkladu dějin než ta, kterou popsala tato generace. Společnosti vyhovovala, pomáhala jí přenést se přes minulost a současně nadále obdivovat své hrdiny, zejména spisovatele, jak je dobrou českou tradicí. Důsledkem české interpretace komunismu je obecně sdílená představa, že tehdejší režim byl především rafinovaným věznitelem ducha, který na několik desetiletí otrávil společnost neúctou ke svobodě, ničil svobodné myšlení a literaturu. Tato interpretace sice správně vychází z orwellovského pojetí totalitarismu, jenž útočí na lidskou duši, ale zůstalo v ní málo místa pro dějiny „banálního zla“. Výklad toho, jak vypadala hrůzná praxe, tedy život sám, si totiž vzali na starost spisovatelé jako téma svých románů. Obrana Milana Kundery je tedy především obranou estetické interpretace dějin, kterou nemají narušovat trapné detaily ze života v jeho banální, neliterární podobě.
Důsledkem české interpretace komunismu je obecně sdílená představa, že tehdejší režim byl především rafinovaným věznitelem ducha. Kauza Kundera je výbušná, protože bourá přísně střeženou generační nadvládu literatury, jejímž úkolem bylo vysvětlit minulost pravdivěji, než ji nabízel sám život ve své přízemní a trapné pravdě, reprezentované primitivním policejním dokumentem o tom, že pan Kundera udal pana Dvořáčka. Literární fikce totiž účinně nahradila v české společnosti opravdové vzpomínky, které nikdo nechtěl a nechce slyšet ani vyvolávat. Ostatně, právě Kunderovy romány tuto funkci literatury plnily mimořádně úspěšně.
Většinová paměť
Mluvit v Česku o komunismu jinak než v duchu jeho estetizované literární interpretace není jednoduché, protože takový člověk je hned podezřelý z posedlosti, z onoho – slovy Adama Michnika – bolševického antikomunismu. V roce 1996 jsem na oslavách narozenin Václava Havla spatřil Karla Pecku, osaměle se opírajícího o sloup. Když jsem se ho zeptal, co tam tak sám dělá, odpověděl s pochmurným úsměvem: „Čekám na komunisty. Oni se vrátí.“ Tehdy jsem si jeho slova vyložil jako smutný důkaz antikomunistické posedlosti. Dnes je chápu jako smutný důkaz o osamělosti člověka, jehož paměť je jiná než ta, kterou sdílí většina české společnosti. Hlas této – jiné – generace tedy prakticky není slyšet, ale v Česku je neslušné říct tu jednoduchou a trapnou pravdu, že byl umlčen také vinou jejích vrstevníků, včetně Kundery a koneckonců také včetně mého otce.
V této většinové české paměti není místo pro paralelu mezi nacismem a komunismem, protože válku přece nelze srovnávat s mírem a nekrofilní ideu německé nadřazenosti nelze srovnávat s ideou materiální rovnosti, jež je přece v jádře ušlechtilá (a proto jí v mládí podlehlo tolik příštích spisovatelů). A především, totálním odmítnutím komunistické minulosti by Češi přišli o velkou část svého intelektuálního a literárního dědictví. To vše je pochopitelné, zejména když vzpomínky na komunismus v jeho poslední fázi vyvolávají spíše pocit lehké nostalgie než hrůzy. A přesto je tato paměť zrádná. Pro Karla Pecku a tisíce dalších byl totiž život ve vězení v padesátých letech stavem války, ne míru. A bylo jim také úplně jedno, zda se v něm ocitli na základě ideologické nenávisti rasové nebo třídní.
Je svým způsobem paradoxní, že generace, která se díky Chartě 77 pokusila prolomit neochotu české společnosti vnímat komunismus jako totalitní režim, o třicet let později vášnivě protestuje proti zveřejnění policejního dokumentu. Dvořáček byl politický vězeň, v jehož osudu se zrcadlila padesátá léta v celé své zvrhlosti, do níž šokujícím, nicméně logickým způsobem zapadalo Kunderovo udání. Byl jsem Chartou 77 odchován, myšlenky jejích autorů a signatářů o univerzalitě lidských práv a nedělitelnosti svobody se mi dostaly pod kůži. Týdeník Respekt, jehož jsem šéfredaktorem, jen logicky navázal na svou vlastní generační zkušenost ze 70. a 80. let, kdy došlo k oddělení reality a literární fikce. Tehdejší dokumenty Charty 77 a VONS totiž vypovídaly o komunismu mnohem silněji než ty nejlepší samizdatové romány.
Generační spor o výklad dějin zejména padesátých let byl dlouho latentní a já sám jsem si ho ani nepřipouštěl. Vášnivá diskuse, kterou rozpoutalo náhodné objevení policejního dokumentu a zveřejnění dávného příběhu, odhalila, jak hluboký a klíčový tento spor je. Jde v něm o to, zda se máme či nemáme zabývat „banálním zlem“ (a udávaní je jeho synonymem pro padesátá léta) jako něčím, co je špatné samo o sobě v jakémkoli historickém kontextu. Jde v něm o to, zda máme naši minulost vnímat jako uzavřenou a definitivně interpretovanou, anebo v ní budeme hledat klíč k naší vlastní svobodě, aby nehrozilo, že v budoucnu pošleme další Dvořáčky do vězení. Jde o to, abychom se v příštím historickém kontextu nestali jen dalšími viníky v generační řadě.